Je to zvláštní. Nejenže si část českých debatérů nemůže odpustit posměšné poznámky, kdeže tedy je globální oteplování, pokud tolik sněží. Navíc mezi ně patří i někteří z těch, co jindy (právem) namítají, začne-li někdo mluvit o změnách podnebí, když se v titulcích objeví povodeň, hurikán nebo vlna sucha.
Nejde jenom o lehkou schizofrenii. Hlavně obojí je, s laskavým prominutím, pitomost. Podnebí není počasí. Nelze nic vyvozovat z jedné velké vánice (či povodně). Důležitý je statistický trend. Přibývá jich, nebo ubývá? Nějaké sněhové kalamity budou na teplejší i studenější planetě. Rovněž záplavy, hurikány a vlny sucha. Jenomže jedněch méně a druhých více než v opačném případě.
Přibývající skleníkové plyny tlačí teplotu vzhůru. Ale růst není hladká křivka, která bez zakolísání stoupá. Mezitím dochází také k průběžným přirozeným výkyvům nahoru i dolů. Grafy vypadají jako stoupající klikatý had, nikoli jako rovná čára.
Poslední desetiletí bylo teplejší než devadesátá léta, ta zase překonala předchozí dekádu a tato roky sedmdesáté. Tohle je důležité. Nikoli zda nejvyšší příčku zaujímá rok poslední, předposlední, nebo pátý od konce. Meziroční rozdíly už závisí na náhodných výkyvech. První dvě místa v žebříčku mají roky 2005 a 1998. Asi také proto, že na ně připadl (přirozený) jev El Niňo v Pacifiku, který vždy krátkodobě ohřeje velkou část planety. Naopak léta 1991-1994 byla poměrně studená. Na Filipínách vybuchla sopka Mount Pinatubo a vulkanický prach v atmosféře nakrátko srazil teplotu dolů. Pak se opět vrátila k vysokým a rostoucím číslům.
Obsese otázkami typu, zda se oteplování právě na chvíli „zastavilo“, nebo naopak „urychlilo“, je totiž pouze příznačným důsledkem ústředního nedorozumění v české diskusi o klimatu.
Otázka nezní, jestli ano, nýbrž o kolik Spousta lidí si myslí, že příběh vypadal asi takhle. Vědci sledovali teploměry a všimli si, že průměrné hodnoty delší dobu soustavně rostou. Posléze také naměřili, že ubývá ledových ker v Arktidě, taje většina horských ledovců a přibývá vln sucha i extrémně horkých dní. Začali se rozhlížet po příčinách a usoudili: že by skleníkové plyny? Proto protáhli současný trend do budoucnosti a odhadli velké problémy na obzoru. Nyní divoce debatují, jak velkou část dosavadního (a potažmo i budoucího) oteplování vlastně způsobilo znečištění. Jenomže - takhle to vůbec nebylo.
Historie je zhruba takováto. Tři věci už dávno víme mimo sebemenší pochybnost. Za prvé roku 1858 vědec John Tyndall objevil důležitou fyzikální vlastnost oxidu uhličitého a některých dalších plynů: zachycují teplo v atmosféře. Takže čím více jich je, tím teplejší planeta. Za druhé z hodin chemie na základní škole všichni známe, že oxid uhličitý vzniká spalováním uhlí či ropy. Uhlík, co ležel miliony let hluboko v zemi, se tak přesouvá do vzduchu. Za třetí mezitím dochází také k přírodním výkyvům. Podnebí se měnilo, mění a měnit bude, kupříkladu kvůli změnám sluneční aktivity nebo sklonu zemské osy.
Tudíž už půldruhého století mají všichni jasno, že otázkou není, jestli ano, nebo ne - nýbrž o kolik. Jak moc vlastně teplota kvůli exhalacím stoupne, začal jako první vypočítávat Svante Arrhenius, švédský nositel Nobelovy ceny za chemii, už v roce 1896. Je to velmi důležité. Pokud by vliv skleníkových plynů ani při větším znečištění nebyl silnější než přirozené skoky, půjde všeho všudy o akademický problém. Oněch rostoucích čísel na teploměrech si badatelé všimli až asi devadesát let po Arrheniových kalkulacích. Prognózy na nadcházející století se vypočítávají z velikosti exhalací a fyzikálních vlastností skleníkových plynů. Nikoli protažením dosavadního oteplování do příštích desetiletí.
Kontroverze mezi klimatology, o kterých se často píše v novinách, jsou o přesném výsledku těchto propočtů. Výzkumníkům se daří míru rozporů postupně snižovat. Při současném tempu exhalací se někdy kolem roku 2080 množství oxidu uhličitého ve vzduchu dostane na dvojnásobek úrovně před průmyslovou revolucí. Oteplení, ke kterému tak dojde, současná věda umí při devadesátiprocentní spolehlivosti spočítat s přesností plus minus 1,5 °C. A výsledek je tento: výkyv podnebí by se rozměrem rovnal asi polovině rozdílu mezi dneškem a poslední dobou ledovou. Samozřejmě opačným směrem.
Příroda i lidstvo by teplotní skok nějak přežily. Stejně jako jsme překonali věk, kdy dnešní Varšavu, Berlín, Londýn a New York pokrýval jeden až dva kilometry silný polární ledovec. Ale humanitární a ekonomické škody by byly enormní. Hlavně pro miliony lidí v chudých, suchých a zemědělských zemích rozvojového světa. Jak velké, to vědci vypočítávají z fyzikálního efektu exhalací. Nikoli protahováním dosavadního trendu. A už vůbec ne věštěním z aktuálního počasí.
Příroda i lidstvo by teplotní skok nějak přežily. Ale humanitární a ekonomické škody by byly enormní.
O autorovi| VOJTĚCH KOTECKÝ, programový ředitel Hnutí Duha
