Koncem 60. let postupně vznikala věda o globálních klimatických změnách. Vědci reagovali nejenom na první projevy změn klimatu, ale také na celkovou náladu společnosti.
Globalizace se začínala stávat ekonomickým tématem, ale i v architektuře se kolem roku 1972 objevily první postmoderní stavby složené z prvků jiných kultur. Zároveň už zřetelně vykrystalizovalo ekologické hnutí, které se soustředilo zejména na otázky znečištění životního prostředí.
Vědecká komunita klimatologů byla tehdy malá a roztříštěná. Některé týmy se zabývaly přímým měřením globálních teplot a obsahu oxidu uhličitého v atmosféře, první počítačoví specialisté modelovali vývoj klimatu, geologové se snažili zjistit, co vyvolává nástup a ústup ledových dob.
Měření celkem jasně ukazovala, že někdy od roku 1940 se atmosféra mírně ochlazuje, což vědci přičítali vlivu aerosolů, které pocházejí z továrních komínů. Chladná léta na počátku 70. let způsobila obavy, jestli nepřichází nová doba ledová. Média našla hrozivé téma Diskuze o tom, že vědci docela nedávno hrozili ledovou dobou a když jim to nevyšlo, tak pro změnu straší globálním oteplováním, se protáhla až do dnešní doby a často slouží jako argument malé důvěryhodnosti vědců, kteří zkoumají globální změny. Klimatologové Thomas Peterson a William Conelly se společně s novinářem Johnem Fleckem pokusili nedávno určit, jak to tehdy bylo. Na základě neobvykle rozsáhlé rešerše klimatické literatury z let 1965 až 1979 ukázali, že jen malá část klimatické komunity věřila příchodu ledové doby, ale že to byly sdělovací prostředky, které potřebovaly velké, hrozivé téma, a tak do světa vypustily mýtus globálního ochlazování. Mýtus utržený z mediálního řetězu ovlivňuje diskuzi o klimatických změnách ještě po třiceti letech.
Když se v roce 1965 americký prezident Lyndon Johnson tázal svých poradců na potenciální problémy znečišťování životního prostředí, tak o klimatu skoro nikdo neuvažoval. Základním problémem byla kvalita městského ovzduší a zemědělské pesticidy. Poradci vytvořili „Panel pro studium znečištění“, který, podobně jako dnešní klimatické panely, vydal v témže roce veřejně dostupnou zprávu. Zatímco hlavnímu textu dominovaly výše uvedené problémy, v závěru zprávy se objevilo jasné varování, že spalování fosilních paliv může kvůli emisím oxidu uhličitého rychle změnit planetární klima.
Panel se jednak opíral o analýzu dlouhých klimatických řad, jednak měl k dispozici měření obsahu oxidu uhličitého, která tým Charlese Keelinga shromáždil od roku 1957 na Mauna Loa a v Antarktidě, tedy na místech, která jsou vzdálená od průmyslu a měst.
Panel odhadoval, že už v roce 2000 se projeví „měřitelné a možná významné klimatické změny“. Na druhé straně meteorolog Murray Mitchell analyzoval data z dvou stovek měřicích stanic a ukázal celkem jednoznačný trend, kterým bylo oteplování v letech 1880 až 1940 a následné ochlazení, které ve svých extrémech vedlo ke snížení úrody amerického obilí v letech 1973 až 1974. Vypadalo by to doopravdy na nástup chladného období, ale později se ukázalo, že jižní polokoule (na které bylo méně měřicích stanic, což zkreslilo průměrné hodnoty) se ve stejné době oteplovala.
Klimatolog Jiří Kukla mi vyprávěl, jak byli zaraženi tím, že se zasněžená plocha země rok od roku zvětšovala, než přišli na to, že ve skutečnosti se zlepšila optika měřicích satelitů.
Nástroj pro klimatology Geologové mezitím rozeznali hlavní příčinu ledových dob. Jsou to takzvané Milankovičovy parametry sledující množství slunečního záření, které dopadá na povrch Země. Toto množství závisí na oběhu Země kolem Slunce a dá se tedy spočítat nejenom do minulosti, ale i do budoucnosti. Klimatologové tak do ruky dostali nástroj, jak předpovědět budoucí klima, a hned ho využili.
Situace by byla jasná, kdyby existovaly jen přírodní vlivy. Ale už od roku 1861 dokládal John Tyndall a po něm další vědci, že množství oxidu uhličitého v atmosféře je schopné změnit planetární klima. Následovalo víc než jedno století nejistot a diskuzí, ale Keelingovy výsledky byly nezpochybnitelné – obsah oxidu uhličitého roste rychleji, než kdokoliv očekával.
V roce 1967 se na počítačích rozeběhly první klimatické modely. Ukázaly, že zdvojnásobení oxidu uhličitého v atmosféře může zvýšit teplotu Země o dva stupně Celsia. Už o rok později proběhlo v Dallasu vlivné „Sympozium o globálních dopadech znečištění životního prostředí“. A tady se situace hodně zauzlila.
Reid Bryson ukázal pozoruhodný graf, ve kterém srovnával množství prachu nad Kavkazem a rostoucí úroveň sovětské ekonomiky. Vědci, a mezi nimi i jeden z hlavních pozdějších bojovníků za teorii globálního oteplování – Stephen Schneider – z toho dovodili, že aerosoly uvolňované při průmyslové výrobě jsou schopné uspíšit příchod ledové doby. Schneiderův a Rasoolův článek z roku 1971 o tom, že ochlazující vliv aerosolů je větší než oteplující vliv skleníkových plynů, byl sice záhy vyvrácen, ale stal se snad nejvíc dezinterpretovanou a zneužívanou prací moderní klimatologie.
***
Převzato z dnešního pořadu Meteor Českého rozhlasu, který se vysílá v sobotu po osmé hodině na vlnách ČRo 2 Praha a ČRo Leonardo na adrese www.rozhlas.cz/leonardo. Text zkrátila redakce Lidových novin.
