Neděle 21. července 2024, svátek má Vítězslav
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Zrušení cenzury: poslední kapka

Česko

  17:51
Pro mladou generaci je možná únavné opakovaně poslouchat cosi o „zlatých letech šedesátých“. Nemyslí si, že se v té stále nostalgicky připomínané dekádě zase tolik převratného stalo.

Spisovatel Ludvík Vaculík důrazně vystoupil v roce 1967 s kritikou poměrů už na sjezdu spisovatelů; představiteli akademické obce byl vyzván, aby zformuloval výzvu „Dva tisíce slov, která patří dělníkům, zemědělcům, úředníkům, vědcům, umělcům a všem“. foto: Tomáš KristLidové noviny

Pamětníci by se pro nedostatek pochopení mladých neměli zlobit, jejich postoj jen dokazuje, že to, co léta šedesátá v umění a kultuře života obecně přinesla, vstřebala ta mnohem horší desetiletí následující natolik, že si už mimořádný vliv činů starých čtyřicet a více let dnes mnozí ani neuvědomují, ačkoli z nich těžíme dodnes. Rok osmašedesátý však ve všech oblastech života Čechů a Slováků mimořádný bezesporu byl.

Vžil se výstižný pojem „pražské jaro“. Vyjadřuje všechny naděje, které v té době ve společnosti kypěly: naděje na všeobecné občerstvení života, na svobodné vydechnutí, na nové, ničím neomezované umělecké výboje. To vše se v roce šedesát osm, byť nakrátko, stalo.

Pražské jaro ale začalo dřív, pomalu a „plíživě“ startovalo v letech 1964 až 1966, zjevně pak přinejmenším už k režimu velmi kritickým sjezdem spisovatelů roku 1967. Stačí zalistovat tehdejšími časopisy jako byly Reportér, Tvář, Plamen, Literární listy, Divadelní noviny, Filmové a televizní noviny, Film a doba, ale i Kulturní tvorba, která se komunistům jaksi zvrhla. Nebo připomenout působení mnoha divadel „malých forem“, která rozhodně vnášela svěží průvan do hlav otupělých tuhým režimem, či nahlédnout do repertoáru divadel kamenných, jež o překot přinášela špičkovou tvorbu světové dramatiky. O filmové nové vlně ani nemluvě.

Problémy, které uvnitř vrcholných orgánů své strany řešili komunisté, znepokojeni možností, že by mohli ztratit rozhodující vliv na dění v zemi, nemohly neproniknout do obecného povědomí. A těmi, kdo se chopili aktivity a situace náhle umožňující obecnější diskusi, byli jako obvykle intelektuálové. Především spisovatelé a filmaři a v té době i novináři. Jako by napětí posledních let a měsíců náhle vybublalo, praskliny v ostražitosti vládců nad tím, co smí proniknout do sdělovacích prostředků, se trhaly jako švy zpuchřelých nití.

„Háestéďákovo“ všemocné razítko
Aby člověk dnešních dnů mohl pochopit, co znamenala cenzura, která v roce 1968 konečně vzala zasvé (předsednictvo ústředního výboru KSČ zrušilo 4. března 1968 své usnesení o podřízenosti cenzury stranickému aparátu a vzdalo se přímého zasahování do činnosti sdělovacích prostředků), musel by zásadně změnit způsob vnímání veřejných informací. Musel by si představit - a to je dnes už skoro nemožné - například bodrého pána s kulatým razítkem, který seděl v každé redakci tehdejších novin.

„Háestéďák“ byl reprezentantem instituce zvané Hlavní správa tiskového dozoru (HSTD) a jeho povinností bylo razítkem vtisklým na kartáčovou korekturu zpečetit, že konkrétní stránka zítřejších novin může jít do tisku. Hlídal „státní tajemství“, ručil za to, že nebude prozrazeno umístění vojenských útvarů, že žádná funkcionářská hlava nebude uražena či zesměšněna, že se do novin nedostane formulace, obrázek, vtip nebo jen titulek, které by zpochybňovaly vedoucí úlohu vládnoucí strany nebo přátelství se Sovětským svazem a dalšími státy socialistického bloku.

Dbal, aby si žádný umělec (vědec, sportovec etc.) nepouštěl pusu na špacír víc, než je povoleno. V posledních letech oficiální cenzury byli tito hlídači „čistoty tisku“ ústrojnou součástí redakce - v jedněch novinách ten vcelku přátelský muž „kolegům“ ve volných chvílích spravoval boty, byl totiž původním povoláním švec a příštipkařit ho bavilo. Do redakční práce nezasahoval, to zvládli jeho nadřízení různými pokyny shora, on „jen“ podle svých možností (nic proti ševcům) posuzoval, co je a co není únosné. A vlastně tedy, co si P. T. čtenář zaslouží, aby se dozvěděl.

Jména a témata, jež byla tabu
V osmašedesátém však jeho razítko platilo už málo. Objevila se témata doposud zcela tabu - rehabilitace lidí pronásledovaných z politických důvodů například, informace o tom, co se doopravdy dělo v letech následujících po únorovém převratu v roce 1948, o hrůzách komunistických koncentračních táborů, o vyřizování účtů i mezi komunisty samotnými v inscenovaných procesech, ale i o současné situaci na venkově, ve školství nebo třeba v dolech. Vynořila se jména umělců do té doby násilně potlačovaná, mnozí dostali prostor pro své názory i svá svědectví, jiným se dostalo opožděné satisfakce.

Náměstí a všechna veřejná prostranství kypěla vzrušenými diskusemi, a i když se tehdy ještě většinou řešilo, jak stávající režim „zlidštit“, nikoli zásadně změnit, či dokonce zrušit, lidé, vesměs silně zpolitizovaní, žíznivě lapali informace, sáli je jak suchá houba vodu. Byla to situace pro normální civilizovaný život v usazené demokracii nepřirozená, pro lidi žijící léta v informačním vakuu ovšem silně podnětná a pochopitelná.

Mnoho z témat a argumentů tehdy probíraných se po srpnové invazi, přesněji po opětovném nastolení totality, opět propadlo v mlčenlivé zapomnění. Kdo chce, může je však najít, archivy jsou k dispozici. Kdyby pro nic jiného, pro tuhle zkušenost stálo za to rok 1968 prožít.