Dnes o Sardech a Sardiňanech (a také o loučení) Umění ztrácet. Tak se jmenuje český výbor z básní americké autorky Elisabeth Bishopové. Nejsem zrovna modelový čtenář poezie, ale v tomhle případě jsem byla okouzlena už samotným názvem. Pro člověka, který dokázal ztratit docela rozměrnou rytinu Maxe Švabinského a dodnes moc dobře neví kde, je povýšení jeho nedostatku na umění satisfakcí, vzpruhou, balzámem na duši.
Lidé neumějí ztrácet (což neznamená, že nic neztrácejí) a taky neumějí odcházet. Neumějí skončit, nevědí, kdy přestat. A je to pochopitelné. Držíme se jistot, i těch, které jistotami nejsou, jako trosečník kry, prkna, nafukovacího člunu nebo příslovečného stébla. Tudíž jsem došla k závěru, že je třeba se ve
Pasivně třeba četbou kvalitních literárních děl ve smyslu Ecova přesvědčení, že jednou z hlavních funkcí literatury je, že nás učí přijímat osud a smrt, zkrátka konečnost. (Pro začátek doporučuju třeba Mary Poppinsovou.) Ale to nestačí. Chce to i aktivní přístup. Tak jsem se rozhodla, že přestanu psát tyhle sloupky. Už je píšu dlouho. A vykonávám setrvačný pohyb. Změna vítána, změna je život, je nejvyšší čas, aby na tomhle místě začal psát o překládání zas někdo jiný.
Ale než zmizím ze stránek těchto novin, osvětlím vám jednu zcela zásadní věc: prozradím vám, jak je to se Sardy a Sardiňany. Kolem Sardů se totiž poslední dobou točily mé myšlenky. Přeložila jsem knížku, jejíž děj se odehrává převážně na Sardinii. A vyskytl se problém. Protagonisté příslušného románu jsou... Sardové, nebo Sardiňané? Sardinci se do užšího výběru ani nedostali, to by vypravěččina babička byla Sardinka. Ale pokud jde o Sardy a Sardiňany, na první pohled to vypadá, jako by to byly dvě varianty téhož. Ani slovník spisovného jazyka českého v jejich případě nehovoří jasně. O Sardech mluví jako o původních obyvatelích Sardinie, které pak (zdá se, podle slovníku) nahradili Sardiňané. Ale kdy? Kde je ta hranice mezi Sardy a Sardiňany?
Jsem přesvědčena, že žádná taková hranice není, anebo přesněji: rozhodně není časová. Moji intuici mi potvrdil článek Oldřicha Uličného publikovaný v časopise Naše řeč již v roce 1968. Kořeny Sardů sice sahají hluboko, ale rozdíl mezi nimi a Sardiňany je jiné povahy. Sardiňan je obyvatel ostrova Sardinie, Sardové jsou etnikum. Obdivujeme sardinskou flóru a faunu, lezeme po sardinských horách (adjektivum odvozeno od názvu ostrova), ale pak si dáme tradiční sardskou klobásu, prohlédneme si sardské kroje, popřípadě si zatančíme sardské tance (od substantiva Sard).
Bylo by jednodušší, kdybychom si vystačili s jedním výrazem jako italština, kde je všechno sardo, ale když už čeština začala sardskou otázku komplikovat tou sardinskou, je třeba mít ve věci jasno. Ostatně ani v pojmenování obyvatel druhého velkého italského ostrova není český úzus jednotný. Zrovna tenhle týden jsem v tisku četla zprávu o „Siciliánovi“, který v Praze vlastní restauraci. Já měla za to, že správně je dnes pouze Sicilan a že Sicilián patří do stejné skupiny jako Talián (uzeninu nemám na mysli), který je recentně vytlačovaný jakýmsi Talošem.
O českých jménech obyvatelských bych asi mohla psát dál, ale už nebudu. Nadešla chvíle loučení: arrivederci, ciao, mějte se pěkně, a nezapomeňte občas něco ztratit, klidně i v překladu.
***
Tak jsem se rozhodla: změna vítána, změna je život. Je čas, aby na tomhle místě začal psát o překládání zas někdo jiný.
O autorovi| ALICE FLEMROVÁ, překladatelka
