Abychom se mohli svobodně přesouvat s notebookem po celém bytě, byli přitom stále on-line a nebáli se, že nám pes rozkouše ethernetové kabely vinoucí se po bytě jako hadi, rozhodla jsem se zakoupit modem umožňující bezdrátové připojení k síti. První prodavač, se kterým jsem o koupi jednala, tomu říkal vájfáj. Když objednaný vájfáj stále nepřicházel, volala jsem na linku péče o zákazníky, kde mi naznačili, že se neříká vájfáj, ale vifi. Pak vifi konečně dorazil, jenže nefungoval. Šla jsem ho tedy reklamovat a zjistila, že vzhledem k našemu již celkem důvěrnému vztahu mu můžu klidně říkat vifina. Vifinu vzali do opravy a my dál tahali po bytě kabely, dokud jsem konečně nedostala esemesku, že si můžu přijít pro svůj wi-fimodem. Těšila jsem se na shledání s vifinou, ale předali mi fungl nový vájfáj. Tak aby se to nepletlo, říkám mu Vifík.
Ve výslovnosti zkratek čeština nemá jasno. Někdo si přehrává filmy na dývídýčku, jiný na dévédé. Je zajímavé, že i dývídýčkáři poslouchají cédéčka, a ne sídýčka, přitom ale pracují na písíčku. Takoví Španělé mají v tomhle směru pořádek, pravidlo zní: Vyslovuj po našem. Jen tak mimochodem, Vifíka mám od outů (vzhledem k výše vylíčeným peripetiím mě snad nikdo nemůže obvinit ze skryté reklamy). Pokud jsem dobře pochopila ty praskající bublinky, kterými se společnost prezentuje, je to odkaz k chemické značce kyslíku O2 a nás ve škole učili, že se to čte ódvě. Někomu možná zní outů vznešeněji, ale mně by se náhodou ódvojka líbila.
Ale k těm Španělům. Chvíli trvalo, než mi došlo, že si „překládají“ do mateřštiny písmena a číslice i u zavedených názvů a značek. Dlouho jsem zatvrzele odmítala pozvání na panáka chotave, v obavách, že to bude nějaký domorodý likér, česky zvaný tlamolep, ve kterých si Španělé libují. Také jsem neznala žádnou skupinu udos, když se mě ptali, jestli ji poslouchám. Já je měla za jižany napájející se bylinkovým likérem a poslouchající místní melodický popík, pro ně jsem však byla zaostalý morous, protože jsem nepila whisku a neměla ani tušení, kdo jsou to U2. Za chotave se totiž skrývá značka JB whisky (Justerini&Brooks), která se tehdy kdovíproč těšila v tamních barech veliké oblibě. Podobně jako s odhalením skupiny U2 za udosem to bylo se záhadným uvekuarenta: nakonec jsem z kontextu dokázala identifikovat britskou reggae skupinu UB40. I když už jsem teď poučená, pořád mě španělské „převody“ dokážou pobavit. Onehdy jsme v televizi viděli amerického herce Larryho Hagmana a můj španělský švagr se hned dotazoval, jestli to není ten, co hrál chotaere v Dallasu. Chotaere = J. R., známý to padouch Džejár.
Když už jsme se dostali až k Džejárovi, také v cizích jménech má čeština zmatek. Anglická královna Alžběta II. je matka prince Charlese. Proč ne Elizabeth? Anebo proč ne prince Karla? Španělé mu říkají Carlos, Italové Carlo. Jsem sice spíš pro zachování originální podoby jmen, ostatně pro mnohá domácí podobu nemáme, ale hlavně mi u nás schází větší jednota. To se totiž promítá i do překládání jmen (a nemluvím teď o přezdívkách ani o „mluvících“ jménech) literárních, případně dramatických postav, kdy se pak v jednom díle setkávají třeba Jeník a Gina, oba ze stejné vesnice. Vzpomínám si, jak mě v dětství zmátl můj oblíbený seriál o rodině Smolíkových, kteří byli tak důsledně přesazeni do českého kontextu, že když v závěru dílu Gábi Smolíková pokaždé zvedla oči k nebi a bědovala, proč si nevzala Pištu Hufnágela, interpretovala jsem to jako lítost, že se nevdala do ciziny, že i Maďar by byl lepší než smolař Smolík.
***
Je zajímavé, že i dývídýčkáři poslouchají cédéčka, a ne sídýčka, přitom ale pracují na písíčku
O autorovi| Alice Flemrová, překladatelka
