VČesku vyroste každoročně řada velmi dobrých staveb a úroveň některých je srovnatelná se zahraničím. Ale žádné dílo, které by vzbudilo větší mezinárodní ohlas, tu od roku 1989 zatím nevzniklo. Čím to?
Především mám pocit, že žijeme stále v jakési dobrovolné izolaci.
Jedna soutěž, a jak dopadla!
Zahraničních soutěží se naši architekti zúčastňují sporadicky a žádných výrazných úspěchů v nich nedosáhli. Mezinárodní soutěž dle pravidel UIA (Mezinárodní architektonické unie) tu byla za dvacet let vypsána jediná (!) - na Národní knihovnu -a víme, jak dopadla.
Soutěží pod patronací České komory architektů se vypisuje sice poměrně dost, ale těch se zase - až na výjimky - neúčastní zahraniční projektanti. Ani se jim nedivím, pravidla jsou nesmyslně komplikovaná, mají často nejednoznačný výklad a končívají rovněž spory a žalobami. A tak - zjednodušeně řečeno - v našich soutěžích vítězí návrh s nejméně chybami, zatímco v těch zahraničních ten, který je nejlepší (není proto divu, že se jim vypisovatelé snaží raději vyhnout nebo je obejdou třeba výběrovými řízeními).
Chybějí i další kontakty. Naši projektanti nestaví v zahraničí prakticky vůbec. A významné osobnosti světové architektury, které v našich končinách dostaly šanci něco navrhnout, spočteme na prstech: Gehry, Meier, Pawson, Nouvel, Bofill, Baumschlager & Eberle, Silvestrin, ateliery Mecanoo a KPF.
V minulosti k nám jezdili čas od času alespoň přednášet. Zvlášť se povedl cyklus vystoupení představitelů britské scény v půlce 90. let (Rogers, Grimshaw, Farrell, Stirling a Foster), jenže za to vděčíme především loni zemřelému Janu Kaplickému. Byli tu i někteří další, ale ne všichni dostali příležitost oslovit širší publikum. Že je o takové prezentace u nás mimořádný zájem, zejména mezi studenty, není třeba zdůrazňovat. Na nedávnou přednášku Petera Zumthora přišlo do Betlémské kaple v Praze asi 600 lidí!
A šestašedesátiletý švýcarský architekt a čerstvý nositel Pritzkerovy ceny za architekturu (nejvyšší možné světové vyznamenání, jakási obdoba Nobelovy ceny) nezklamal. Betonové týpí jako soukromá kaple Do Prahy přijel na soukromou návštěvu, mimo jiné i proto, že si chtěl se svou paní připomenout svůj pobyt před dvaceti lety, kdy zde prožil čtyři vzrušené dny po 17. listopadu 1989.
Iniciátorem návštěvy byl architekt David Vávra ve spolupráci s nadací Šumná města a společností Happy Materials, kteří připravili pro manžele Zumthorovy pestrý program. Prošli se po centru, navštívili Pražský hrad, Müllerovu vilu a kubistickou kavárnu v domě U Černé Matky Boží. Vydali se také do Liberce, aby si prohlédli Hubáčkův Ještěd a v tamní moderní knihovně pak Peter Zumthor reprízoval svou pražskou přednášku. Na obou svých vystoupeních představil dvě působivé realizace z poslední doby a několik nejnovějších projektů. Vysvětlil, že přijímá jen zakázky, které ho zaujmou; bere si pak na projektování hodně času a není ochotný ke kompromisům.
Nejvíce jistě zaujal návrh soukromé kaple v německém Wachendorfu. Stojí uprostřed luk a polí a pod zcela prostým betonovým kabátem skrývá nevšední interiér. Ten vznikl tak, že Zumthor nejdříve vztyčil jakési týpí ze štíhlých kmenů, to pak zalil vrstvami betonu. Uvnitř byl poté rozdělán oheň, kmeny shořely a jejich zbytky byly odstraněny. Vznikl tak organický prostor se zakouřenými stěnami, do něhož proniká světlo otvorem v nejvyšším bodě stavby a také štěrbinami ve stěnách. Výsledek je mimořádně působivý a dokazuje, že fantazii se meze nekladou a že lze kombinovat tradiční metody s moderní technologií.
Mistrovským dílem je i umělecké muzeum „Kolumba“ v Kolíně nad Rýnem, vystavěné na složité parcele, na níž jsou jednak zbytky za války vybombardovaného gotického kostela, jednak kaple slavného německého architekta Gottfrieda Böhma z 50. let. Všechny tyto prvky Zumthor kongeniálně integroval do nové stavby z bílých plochých cihel, z nichž část je perforovaná a vytváří na průčelí geometrické obrazce. Každý exponát má v interiéru své přesné místo, dokonale je vyřešeno osvětlení soustavou světlíků a oken.
Velká architektura - a neokázalá Z představených studií mne zaujal památník v severonorském městečku Vardo za polárním kruhem, který připomíná osud několika desítek žen, jež byly v 17. století upáleny v inscenovaných procesech za čarodějnictví (událost známá jako Vardo Witch Trials).
Slavná americká výtvarnice dnes téměř osmadevadesátiletá Louise Bourgeois tu navrhla působivý monument, tvořený železnou židlí, z níž tryskají plameny, odrážené velkými dutými zrcadly. Zumthor pro tuto instalaci navrhl pavilon a připojil ještě prostý dřevěný památník, tvarově odvozený od tradičních přístřešků na sušení ryb. Prochází jím dlouhá chodba, na jejíchž stěnách jsou vitríny s dobovými záznamy z jednotlivých procesů.
Peter Zumthor rovněž představil jednoduché studio ve svém rodném městečku Haldensteinu, v němž bydlí a pracuje s několika kolegy. Vyznal se také z lásky k současné vážné hudbě, což doprovodil ukázkou z klavírní skladby svého oblíbeného Luigiho Nona. Byl to krásný večer. Pro mnohé z nás také potvrzení faktu, že velké architektonické činy nemusí být nijak okázalé.
Zájemci o Zumthorovy myšlenky a názory na architekturu si mohli po přednášce koupit český překlad jeho knížky Promýšlet architekturu ze zlínského nakladatelství Pavla Jungmanna Archa, k níž bych se ještě rád v Orientaci v budoucnu vrátil.
O autorovi| Zdeněk Lukeš architekt a historik
