Tak to je otázka, na kterou budeme znát přesnou odpověď až v budoucnosti. Smlouva totiž umožňuje další přenos pravomocí na evropské orgány, a to navíc někdy v trochu zjednodušené proceduře, kterou si jednotlivé státy mohou pohlídat jen do jisté míry. Takže namístě je otázka, jestli jde ještě vůbec o mezinárodní, a nikoliv již o ústavní smlouvu.
Jedním z klíčových atributů státu je svrchovaná moc. Zde ovšem záleží na tom, jestli to budete brát tak, že svrchovaná moc se projevuje právě tím, že lze přenést výkon části pravomocí někam jinam. To je jedna možnost a tehdy Česká republika zůstává stejně svrchovaným státem, jakým byla – zbavili jsme se sice výkonu některých pravomocí, zase si je ale můžeme vzít kdykoliv zpátky. To ovšem samozřejmě neplatí tehdy, pokud byste to bral tak, že se Česká republika pravomocí zbavuje jednou provždy. S ohledem na fakt, že se – byť nesmírně složitě a komplikovaně – dá z Evropské unie vystoupit, to neberu úplně tak, že přestáváme být suverénním státem.
LN Na čem může Česko podle vás po podpisu Lisabonu tratit?
Co se týče přenosu pravomocí, tak já osobně mám obavu, do jaké míry to lze na té centrální evropské úrovni zvládnout a pak také do jaké míry to pro nás bude vhodné. Přenášení dalších a dalších pravomocí, bude totiž tlačit na růst úřednického či soudní aparátu v Bruselu. A to bude nepochybně dražší, protože český úředník je stále výrazně levnější než ten evropský.
Podobných úvah je ale opravdu celá řada. Myslím si, že svrchovaným státem stále budeme, ale nikdo nemůže říci, že to není začátek cesty k federální Evropě.
LN Přechod pravomocí na unii líčíte jako dlouhodobý proces. K čemu ale podle vás dojde hned od prosince, kdy by měl Lisabon začít platit?
Ke změnám pochopitelně dojde, protože ta klasická třípilířová struktura padá. V oblasti, která byla dosud většinou upravována na základě mezinárodních smluv, získá unie nové pravomoci. Jde o dva pilíře EU, které zahrnují zahraniční a bezpečnostní politiku a pak také justiční a policejní spolupráci. O celé řadě otázek se už tady nebude rozhodovat na národní úrovni. Příkladem mohou být dejme tomu extradiční smlouvy (smlouvy o vydání obviněného či odsouzeného do jiného státu – pozn. red.). Dosud jsme tyto smlouvy uzavírali sami – třeba s Norskem nebo Spojenými státy. Nyní ale budeme vázáni tím, co dohodne unie. Na druhou stranu je nutné říci, že rámcová smlouva v této oblasti již existuje a my jí jsme do jisté míry vázáni. Až dosud to ale byla naše doména. LN „Hradní“ právník Aleš Pejchal, který prezidenta zastupoval před Ústavním soudem, často mluvil o evropském občanství, které prý bude nadřazeno národnímu. Může to být podle vás problém? To je pochopitelně možný pohled. Já osobně si ale nemyslím, že evropské občanství bude nadřazeno. Podle mě bude komplementární a bude národní občanství doplňovat, a to navíc způsobem, který by měl být pro jednotlivce spíš výhodnější. Něco takového už navíc existuje a vy se díky tomu můžete například v zemi, kde Česká republika nemá zastoupení, obracet na zastupitelské úřady jakéhokoliv členského státu a žádat pomoc a asistenci. Tyto možnosti budou nyní posíleny a já myslím, že to bude přínos. LN Jak Lisabonská smlouvá ovlivní pozici malých států. Dojde k oslabení jejich role?
Obecně lze říci, že se posílí vliv větších států. Abychom to ale mohli tvrdit zcela jednoznačně, museli bychom nejspíš věštit z orákula. Museli bychom připustit, že velké státy budou mít vždy stejné zájmy, což není až tak pravděpodobné. Existuje mezi nimi řada antagonismů. Bude záležet i na tom, jak se dokážou domluvit ty menší státy, aby si v případě spojenectví těch silnějších dokázaly zajistit dostatečnou blokační minoritu.
LN Způsobí něco výjimka, kterou si prosadil Václav Klaus?
Myslím, že fakticky by to nemělo hrát žádnou roli. Je fakt, že Charta základních práv EU malinko rozšiřuje katalog lidských práv oproti stávajícím regionálním a univerzálním instrumentům. Domnívám se ale, že pokud jde o ta základní práva, vše zůstane stejné. Vůbec to nepociťuji jako problém, který by měl naše občany poškodit.
***
Vladimír Balaš Vyučuje na Právnické fakultě Karlovy univerzity. V devadesátých letech byl děkanem na plzeňských právech, řídil i Ústav státu a práva. Dlouhodobě se věnuje mezinárodnímu právu, veřejnému a srovnávacímu právu ústavnímu. V těchto oborech vydal několik publikací. Českou republiku zastupuje u Stálého rozhodčího soudu v Haagu.
