Spisovatel Jiří Robert Pick (1925–1983) – zasvěceným známější spíše pod pseudonymem J. R. Pick, satirik – utkvěl v paměti současníků z 60. let nejspíše jako jeden z hybatelů tehdejší legendární scény malých divadel. S Jiřím Suchým a Ivanem Vyskočilem psal literární a hudební text-appealy pro Redutu, sám v roce 1959 založil divadelní soubor Paravan. A do roku 1969 vedl ještě autorské divadlo AU, pak ho, jako tolik jiných, normalizátoři zatípli.
J. R. Pick ovšem také, mimo řady divadelních textů a několika dětských knížek, napsal vynikající a naprosto ojedinělou prózu Spolek na ochranu zvířat čerpající z jeho dětství v terezínském ghettu. První vydání lze snad ještě tu a tam nalézt po antikvariátech, spíše to ale už vypadalo, že novela nenávratně zapadla. Nyní vyšla znovu péčí nakladatelství Leda a Rozmluvy, dokonce s ilustracemi Helgy Weissové-Hoškové, přední „malířky holocaustu“, též bývalé terezínské vězeňkyně.
Sám jsem k Pickovi přišel jako k halucinaci. V době, kdy v divadlech zněly jeho epigramy a satirické texty, jsem byl ještě na houbách nebo v peřinkách. V jednom z těch dopolední, kdy mě chřipka uchránila školy a vydala nudě, jsem hrábnul do rodičovské knihovny a vytáhl právě Spolek na ochranu zvířat. Hned jsem knížku chtěl vrátit, neboť jako u mnoha školáků té doby ve mně socialistická propaganda vyvolala averzi k čemukoli, co se týkalo druhé světové války. A v novele J. R. Picka se v terezínském ghettu ocitnete hned na první stránce.
Humor pod šibenicí Jenže tahle knížka je úplně jiná než ty ostatní. Horečkou jsem se tehdy prosmál. Není to žádná řachanda či prča a ani kaskády šibeničního humoru se tu nekonají. Jde spíš o sem tam vyprsknutí či pousmání a občas i nevěřícné zakroucení hlavou nad tím, jak se ten zvláštní návod k přežití čili tradiční židovský humor pěstoval doslova na dohled popraviště. A že to lze sepsat prózou.
Ten smích při četbě o partě mladíků a dívek vyvádějících svoje alotria při čekání na transporty a též nad honbou Toniho, kluka z tuberáckého baráku L 315, za nějakým tím zvířátkem, které by v Terezíně mohl chránit, je samozřejmě doprovázen mrazením v zádech. Netuším, kam se knížka z domácí knihovny poděla. Kdesi vpálenou intenzivní vzpomínku na příběh a jeho účinky jsem připisoval horečce. Až teď jsem si Spolek na ochranu zvířat mohl přečíst znovu. Terezínský chovatel Místu, kde kluk Toni už pár let žije, se neříká ghetto, ale „v ghettě“, jako ve světě. Jde o důležitý detail, neboť tenhle svět je se smrtonosnou jistotou jednou provždy určen a ohraničen. Ulice, kterými se dá projít za pár minut, valy, na které se nesmí, nemocniční barák přeplněný „dědky, kteří se nemůžou bránit a v tom jsou jako zvířata“, do toho hrůza z transportů, esesácké facky čili onen děsný život k nežití, ten, který známe z bezpočtu memoárů a knih.
Ale tady je něco navíc. A zní to skoro jako svatokrádež a těžko se o tom píše: Pick v tom, co známe jako peklo, vyhledává jiskry radosti. Není to nic umanutého, není to naschvál, z hrůz autor nic nezastírá. Hrdinové a přátelé Toniho, Alba Feld, Ledecký či Jenda Schleim a další mizí v transportech. Předtím je ovšem Toni stačí zasvětit do svého plánu. Totiž chránit v Terezíně, kde žádná zvířata nejsou, právě zvířata. Nějaké musí najít! Domnívá se totiž, že člověk se má k zvířatům chovat slušně. Názor v Terezíně ovšem k popukání. Výprava za holuby do kostela končí fiaskem, už dávno jsou snědení. Mladíky do přítmí doprovázejí jejich milenky. Jedna z nich je Toniho matka. Z milování na rozloučenou je Toni ovšem vykázán. Mladíci ukradnou jediné zvíře v dosahu, esesákova ratlíka. Hostiny se Toni účastnit může. Erna, jeden z party, se pokusí o útěk. Při jeho pohřbu je Toni svědkem neuvěřitelné debaty hrobníků – akademiků o hypotetickém konci obyvatel ghett. Budou je všechny střílet či věšet nebo co? Racionálně vyznívá především utopení. Vždyť do takového Mazurského jezera by se pár milionů Židů vešlo… Toni poslouchá a přemýšlí, kde v ghettu konečně sehnat nějaké to zvíře, které by mohl chránit. Ale žížaly ho moc nezajímají.
V čistém dětském pohledu, se samozřejmostí zachycujícím bídu a umírání, lze Spolek na ochranu zvířat snad přirovnat k erbovní terezínské povídce Ivana Klímy Miriam. I ve Spolku nakonec také jde o zasvěcení toho skomírajícího kluka dívkou, ženou, její náklonností, láskou. Co u Klímy je ale zastřené a tragické, Pick popisuje s radostí a humorem. A to terezínské zvíře? Toniho kamarádi jsou kdesi v neznámu, nejspíš mrtví. A po všech těch letech to vypadá, že Toni už není tak úplně malý kluk. Teď leží na posteli s mladou ženou a pod tou postelí je krabice. A v té krabici… možná tam něco živého je. Možná vyváznou? V dálce už hřmí děla.
J. R. Pick: Spolek na ochranu zvířat
Nakladatelství Leda a nakladatelství Rozmluvy, 2009, 150 stran
