Při pohledu na dějiny dvacátého století mohla čtveřice z Vítkova dojít k takovému přesvědčení celkem snadno. A není třeba pochybovat, že se alespoň letmým studiem moderních dějin – jakkoli zvráceným způsobem – zabývala.
Interpretace nedávné minulosti i jednoduché pojetí toho, co je správné a co ne (člověk se bojí psát rovnou o pravdě), se ve střední a východní Evropě měnilo ve dvacetiletých i kratších periodách. Lidé věznění a odsuzovaní k smrti byli zakrátko rehabilitováni, nejednou označeni za vizionáře – a pokud přežili – vyneseni ke společenským vrcholům. Jeden den vrazi, druhý bojovníci za svobodu.
Tato zdánlivá relativita měnících se hodnot (a to vždy na prostoru zdaleka nepřekračujícím jeden aktivní lidský život) je základní zkušeností prostoru, ve kterém žijeme. Čtveřice mužů z Vítkova si tuto zkušenost nejspíš osvojila. A zřejmě s ní spojuje i svoje nynější životní vyhlídky.
Proto jakkoli to zní drsně, nezbývá než si přát, aby trest pro čtveřici mužů platil beze zbytku (samozřejmě při možnosti podmínečného propuštění).
Důvěra v délku a platnost trestu je do značné míry důvěrou ve stabilitu demokratické společnosti, která – přes všechny své volební obměny, přehodnocení postojů a konkrétních strategií – posuzuje ideologicky motivované kriminální činy stále stejně.
Desítky let, i celá staletí. ?
O autorovi| Dan Hrubý, dan.hruby@lidovky.cz
