Ad LN 12. 11.: Stát zapomněl na oslavy 17. listopadu
Kancléř Weigl ve svém srovnávání oslav v Praze s Berlínem mohl vzpomenout i velmi opatrných a vlažných reakcí svého dnešního šéfa na pád Berlínské zdi. Pamětníci z jižní Moravy si možná vzpomenou, jak se přesně před 20 lety vysílala na rakouské televizi debata věnovaná dopadům pádu zdi na komunistické režimy ve střední a východní Evropě, kde vystoupil i „Dr. Václav Klaus“, uvedený jako národohospodář z Prahy.
Václav Klaus se tehdy ve svých odpovědích výrazně odlišoval od nadšení všech ostatních diskutujících nad probíhajícími změnami. Jeho tehdejší výroky „tichá většina v Československu není na rychlejším tempu reforem zainteresovaná“, „pracuji jako prognostik, ale bohužel nemohu teď dělat žádné prognózy“, „ekonomická situace Československa není až tak špatná, ale dlouhodobě s tím systémem dál jít nemůžeme, rok 2000 nemůžeme přežít“ i jeho upozorňování, že „neviditelná moc – ruka trhů – může přinést velké problémy“ s přípodotkem „my musíme skutečné tržní hospodářství budovat, tvořit, dělat a to se nedá udělat přes noc“ ukazují, že vizionářem rychlé destrukce komunistického systému Václav Klaus v těch dnech nebyl. Slouží mu ke cti, že se neuchyluje k bagatelizacím takového typu, do jakých se pouští slovenský premiér.
Organizace pompéznějších oslav by však přinejmenším u pamětníků mohla působit trochu trapně. Weiglovo odmítnutí „monstróznějších“ oslav je tak větší znalostí věci docela logické a je jen potěšitelné, že si toho je Hrad vědom.
Jiří Zlatuška, Brno
Neschopnost shody
Ad LN 11. 11.: Do Bruselu jde muž z Moskvy
VČesku se toho hodně namluví o národních zájmech. Kdo ale sledoval aktuální debaty nad výběrem eurokomisaře, musel seznat, že v naší společnosti se dvacet let od získání svobody radikálně snížila schopnost se na společném zájmu dohodnout. Šíře rozporů a neshod, ve kterých se nyní zmítáme, je téměř nekonečná. Nenechme si ale nemluvit, že je zároveň nevyhnutelná. Zkušenost ze zemí, které se společně s Českem před dvaceti lety zbavily totalitní nadvlády, ukazuje pravý opak.
Když jsem před čtyřmi lety učila na lublinské univerzitě na východě Polska, poprvé jsem si za hranicemi připadala vyloženě bohatá. A nikdy nezapomenu, jak jsem při nákupech v supermarketu házela balíčky s těstovinami do sbírky pro podvyživené polské děti, jejichž rodiče prostě neměli na to, aby jim zajistili denně teplé jídlo.
Polsko je skoro čtyřikrát větší země, než jsme my, a svých problémů má minimálně čtyřikrát tolik. Schopnost dohodnout se na společném zájmu tam ale v porovnání s námi funguje. Do čela Evropského parlamentu prosadili Poláci svého europoslance Jerzyho Buzka a jednání o zástupci v Evropské komisi nikdy nenechali přejít do frašky. Svého kandidáta na komisaře Janusze Lewandowského oznámili už před pěti měsíci. A to přesto, že polští političtí předáci se navzájem nesnášejí málem stejně urputně jako Topolánek s Paroubkem.
Kde se tahle schopnost shody u našich sousedů vzala? Poláci nikdy nepodlehli pocitu bezmocného národa. Spíš naopak. Rozhodně mají ambice do evropské politiky zasahovat. Rozhádanost, která zemi navenek poškozuje, politikům u voličů body nepřináší. To může být pro české voliče do dalších dvaceti let svobody inspirativní příklad.
Veronika Matějková, polonistka, FF UK
Dopisy jsou redakčně kráceny. Své příspěvky posílejte do rubriky Názory na adresu LN, Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5 – Smíchov nebo e-mailem na adresu dopisy@lidovky.cz. Nezkrácené znění dopisů a další ohlasy čtěte na www.lidovky.cz/dopisy.
Názory na této straně nevyjadřují stanovisko redakce
