Ad LN 14. 1.: Přesolená města. Posyp ničí stromy...
Obsah článku by měl motivovat instituce, které o solení rozhodují, k přehodnocení jejich postojů. Jejich snahou je pomocí soli zvýšit bezpečnost na komunikacích spolu se snížením počtu dopravních nehod. O ekologicky závažných škodách v důsledku solení není ani u pracovníků těchto institucí žádných pochyb. Avšak neberou dostatečně na vědomí výsledky průzkumu v jednom německém městě již před mnoha lety, kdy polovina města byla solena tak nesmyslně jako u nás (a bohužel i jinde ve světě) a druhá polovina rozumným způsobem. Srovnání bylo prováděno dostatečně dlouhou dobu, aby se vyloučil vliv náhod, a jednoznačným výsledkem bylo zjištění, že počet nehod na nesmyslně přesolovaných ulicích byl podstatně vyšší než na těch solených rozumně. Tím rozumným solením bylo míněno použití soli pouze při mrznoucím mrholení, případně za jiných okolností způsobujících náledí. Při všech dalších zimních situacích, kterých je většina, se doporučuje usnadňovat provoz na komunikacích pouze odhrnováním sněhu, avšak nikdy solením. Vysvětlení je zřejmě možno hledat v pocitu řidičů, kteří považují přesolený povrch mylně za bezpečný, a jezdí na něm jako v létě, a pouze rozhrnutý povrch za nebezpečný, a tudíž se na něm pohybují se zvýšenou opatrností.
Jiří Malík, Praha
Čekání na Godota
Ad LN 19. 1.: Místo Godota přišel Hanswurst
Reaguji na kritiku Romana Sikory vztahující se k představení Čekání na Godota na Nové scéně ND. Jsem profesí výtvarník a spolupracuji více než 25 let v rámci svých projektů s herci, tanečníky, performery, občas i s filmovými a divadelními režiséry či dramaturgy. Mám určitou představu o jejich práci a mám k ní respekt.
Opakovaně se ve své tvorbě vracím k Beckettovým textům, které mě jako mladého ovlivnily v dobách totality a se kterými pracuji i v současné postmoderní realitě, která vážným tématům nepřeje, protože publikum až na výjimky nezajímají. Bulvár a laciný škleb nesnáším, nesnáším povrchnost vůbec.
Čekání na Godota v režii Michala Dočekala, kterému věnoval R. Sikora tak zdrcující kritiku, jsem sledoval s velkým zájmem od začátku do konce. Ocenil jsem vynikající výkon scénografa Davida Marka, který jednoduchými a čistými prostředky vytvořil prostor pro hereckou akci. Pokud mě něco na představení rušilo, pak to byly neadekvátní reakce části publika, které se smálo situacím, kdy se na jevišti odehrávaly scény plné mrazivé úzkosti.
Je tomu již řadu let, kdy ND, opět v režii M. Dočekala, uvedlo hru Samuela Becketta Poslední páska, odehrávající se ve dvou rovinách jako činohra a opera. Představení jsem viděl a vnímal jako odvážný čin a kvalitní výkon v tehdejší nabídce pražských divadel. I tehdy se na hlavu režiséra snesla sprška urážlivých recenzí, jejichž tón byl více osobní než odborný.
Já sám mám velmi bohaté zkušenosti s tzv. kritiky, kteří často sytí své osobní umělecké frustrace na účet jiných, a smyslem těchto řádků je sdělit opačný názor, že totiž představení stojí za to vidět.
Jiří Sozanský, akademický malíř
***
Dopisy jsou redakčně kráceny. Své příspěvky posílejte do rubriky Názory na adresu LN, Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5 - Smíchov nebo e-mailem na adresu dopisy@lidovky.cz. Nezkrácené znění dopisů a další ohlasy čtěte na www.lidovky.cz/dopisy. Názory na této straně nevyjadřují stanovisko redakce
