Případné úpravy daní by měly vést ke snížení jejich negativního vlivu na ekonomiku
V nejbližších týdnech by se mělo rozhodnout o řadě důležitých reforem. Jejich součástí by měly být i změny daní. Zdanění příjmů by mělo přejít z konceptu superhrubé mzdy zpět k obyčejné hrubé mzdě, snížit by se měl strop na pojistném na sociální zabezpečení. Neméně důležité z pohledu veřejných financí i rodinného hospodaření by mohly být zamýšlené změny daně z přidané hodnoty.
DPH v kontextu daňového systému Daň z přidané hodnoty je dnes zdaleka nejvýznamnější formou daňových příjmů veřejných rozpočtů. Loni stát na dani z přidané hodnoty získal 270 miliard korun, což je 39 procent celkového inkasa daní. Přitom jde o daň relativně novou. Zatímco zdanění příjmů je v různých podobách známé po staletí, daň z přidané hodnoty se používá v praxi zhruba posledních 50 let. Klidně se mohla jmenovat Siemensova daň, neboť s jejím nápadem přišel německý továrník Wilhelm von Siemens.
Daň z přidané hodnoty lze považovat za široce aplikovanou spotřební daň. Obvykle je vnímána jako jeden z penězovodů k naplnění státní pokladny. Ovšem tím, že ovlivňuje rozhodování o spotřebě či nespotřebě (úsporách), zasahuje do vývoje ekonomiky. Existuje určitá optimální rovnováha mezi tím, co by měli lidé z vytvořené produkce použít pro spotřebu a co ušetřit a z úspor financovat investice. Nicméně málokdy se v praxi hospodářské politiky uvažuje o dani z přidané hodnoty v tomto kontextu.
Na rozhodování domácností (motivované DPH) závisejí firmy, ovlivňuje to i jejich rozhodování o maržích. Velmi jednoduše, čím méně je poptávka po určitém zboží citlivá na změnu ceny, tím více se změna daně z přidané hodnoty promítne do konečné ceny pro zákazníky. Vzhledem k tomu, že tato daň ovlivňuje rozhodování lidí a firem, je inkaso této daně nižší než škody, které v ekonomice způsobí.
A přesto je daň z přidané hodnoty menší zlo než daně z mezd či zisků. Při koncipování daňového systému by se ovšem měl brát ohled na vliv daní na motivaci lidí a firem. Ve srovnání s přímými daněmi je výhodou daně z přidané hodnoty to, že méně pokřivuje rozhodování o práci a investicích, a tedy ekonomickou aktivitu, zaměstnanost a firemní investice. Právě z této pozice je často, a oprávněně, kritizován český daňový systém, který více než jiné země spoléhá na daně z příjmu a pojistné na sociální zabezpečení, což snižuje konkurenceschopnost ekonomiky.
Výhodou daně z přidané hodnoty je také skutečnost, že její inkaso bývá méně citlivé na vývoj ekonomiky než daně z mezd či daň z firemních zisků.
Jedna sazba, nebo dvě Daň z přidané hodnoty se vedle zdroje rozpočtových příjmů stala také nástrojem sociální politiky. Proto se používá více sazeb DPH. Obvykle nižší pro nezbytné zboží a služby (potraviny, léky, potřeby pro péči o děti apod.). V Evropské unii používá jednu sazbu DPH pouze Dánsko, ostatní země dvě či tři sazby. Problém ovšem je, že dochází k překryvu různých nástrojů sociální politiky a dnes jen stěží někdo dohlédne a komplexně vyhodnotí všechny její nitky. Může tak docházet k tomu, že celý systém sociální politiky je neefektivní. Zjednodušení systému zavedením jedné sazby daně z přidané hodnoty ponechává sociální politiky na jiných nástrojích. Dánsko by z asociální hospodářské politiky obvinil málokdo, a přesto má jedinou sazbu DPH, a dokonce na úrovni 25 procent.
Pokud by skutečně došlo ke sjednocení sazeb daně z přidané hodnoty, mělo by to samozřejmě dopady na domácnosti a státní pokladnu. Fiskálně neutrálním řešením by bylo zavedení jedné sazby ve výši 16 procent. Příjem z této daně do rozpočtu by byl zhruba stejný. Inflaci by tento krok zvýšil asi 0,6 procentního bodu.
Zavedení jedné sazby 19 procent by podle statistického propočtu zvýšilo daňové příjmy veřejných rozpočtů o 50 až 60 miliard korun a inflaci popostrčilo o 3 procentní body. Sjednocení na úrovni současné základní 20procentní sazby by přineslo do rozpočtu navíc zhruba 70 až 80 miliard korun a inflaci dočasně zvýšilo o 4 procentní body.
Daně a důchody V diskuzi je změna daně z přidané hodnoty vázána na důchodovou reformu. Není pro to žádný důvod. Obojí by mělo být provedeno samo o sobě. Úvaha by měla být následující. Současný rozpočtový schodek je příliš vysoký. Zároveň není zajištěna dlouhodobá udržitelnost veřejných financí. K tomu je zapotřebí provedení důchodové reformy. S ní jsou spojeny nemalé transformační náklady. Vzhledem k nim a současnému deficitu je potřeba provést změny na straně výdajů a příjmů. Připadne-li část přizpůsobení na daně, měly by být provedeny změny tak, aby se zároveň optimalizovala struktura daňového systému (tj. snížil negativní vliv daní na ekonomiku). A zde není k diskuzi jen dilema sociální pojistné versus daň z přidané hodnoty. Popelkou v této diskuzi stále zůstávají ostatní spotřební daně a majetkové daně.
***
Ve srovnání s přímými daněmi je výhodou DPH to, že méně pokřivuje rozhodování o práci a investicích, a tedy ekonomickou aktivitu, zaměstnanost a firemní investice
O autorovi| DAVID MAREK analytik Patria Finance e-mail: marek@patria.
