Talentovaná britská režisérka Andrea Arnoldová ve filmu Fish Tank nachází nový jazyk pro sociální realismus.
Cyklus Projekt 100 letos kromě klasických titulů světové kinematografie přináší také jeden z nejpozoruhodnějších festivalových filmů loňského roku. Druhý snímek režisérky Andrey Arnoldové přichází s novátorským a svěžím přístupem k žánru sociálního realismu.
Fish Tank se vyhýbá dvěma určujícím znakům typických sociálně realistických snímků. Děj nemá žádné přesahy k exkluzivním a mediálně sledovaným společenským jevům a vyhýbá se i vyhroceným etickým konfliktům. Jeho zájem leží v každodennosti a v obecných tématech rodiny a dospívání. Napětí se tu křesá z civilních situací, které jednotlivým postavám přerůstají přes hlavu a vedou k vyhroceným důsledkům.
Sebevypjatější okamžik tu ale nikdy nepřerůstá do „tragédie života“, která je vlastní dílům špičkových tvůrců současného realistického filmu, např. belgickým bratrům Dardennům či německému filmaři Matthiasovi Glasnerovi. Osudovost, která ve filmech Dardenneů vychází ze situace (nejsilněji asi v jejich filmu Syn, jehož hrdina přijme do učení vraha svého syna) a v německých filmech z postav (Glassnerova famózní Svobodná vůle podává pachatele brutálních znásilnění jako tragického hrdinu žijícího pod tíhou vlastního údělu), ve Fish Tanku úplně chybí. Jednání hrdinů nedospěje do nezvratné katastrofy, ale místo toho se rozpouští v subtilnějších dílčích katastrofách, které však zanechávají stejně zdrcující dojem.
Ústup od tragédie k civilnosti je dán také tím, že Fish Tank sleduje trochu jiný typ postav. Nepotlačují své emoce, aby pak propukly náhle a naplno, jak je obvyklé ve filmech hvězd sociálního dramatu. City vyjadřují okamžitě a s odzbrojující expresivitou. Jazyk sídliště dodává celému snímku energii a přímočarou zábavnost. Útočný způsob vyjadřování postavený na vulgarismech vykládá všechny situace živelným, zemitým způsobem, který nemůže jinak, než že si v sebedelikátnější situaci najde cestu k úderu na solar. Celý snímek proto ústí do univerzálně sdělitelného motta, na němž se shodnou tři generace ústředních ženských hrdinek, vyjádřeného v refrénu „Life’s a bitch and then you die.“ Díky tomuto jazyku, který lásku překládá jako nenávist, je snímek neobyčejně sympatický a sdělný i pro ty, jimž sociálně realistické filmy připadají příliš odtažité.
Univerzální hymna naděje Děj soustředěný kolem dospívající hlavní hrdinky (přesvědčivě ztvárněné neprofesionální herečkou Katie Jarvisovou) má ale také mnohem jemnější a hůře zachytitelné odstíny. Druhým refrénem filmu je proto píseň California Dreamin’, která si v prostředí festivalové kinematografie pomalu získává pozici univerzální hymny naděje (poté co ji divákům vryl do paměti snímek Chunkinský expres hongkongského autora Wonga Kar-waie, použila její titul jako název svého debutového filmu tragicky zesnulá vycházející hvězda rumunského filmu Christian Nemescu). Je příznačné, že ve Fish Tanku zazní utlumená coververze v podání Bobbyho Womacka. Kontrast obou písní odráží podobnou dvojakost filmu jako takového.
Od konfrontační poetiky slova se snímek neustále propadá do intimních hloubek odhalovaných v okamžicích, kdy jsou zbraně dialogu složeny, ve chvílích osamění či mlčenlivého sdílení mezi několika postavami. Výrazem těchto nálad ve snímku není slovo, ale tanec.
Fish Tank je oproti současným sociálně realistickým filmům i jiným způsobem snímán. Normou žánru je kamera buď reportážní, nebo naopak a častěji klidná a statická, zaujímající pozici nezúčastněného pozorovatele. Díky tomu můžeme vnímat děj zobrazované scény z odstupu, což ale ještě zdůrazňuje jeho tragičnost. Jako diváci jsme nuceni katastrofě postav jen přihlížet, ale nemáme na ní přímou účast.
Andrea Arnoldová ve Fish Tanku zvolila stylizaci asociující záznam z ruční digitální kamery či mobilního telefonu. Film je natočen na digitální formát v poměru stran 4:3, což je poměr televizní obrazovky. Při sledování si ale nemáme představit ani tak televizi, jako spíš počítačový monitor. Středem zájmu kamery (Robbie Ryan) jsou postavy a jejich jednání, takže snímání a střih diváka vtahují do děje daleko silněji. Rozdíl starých a nových médií se ostatně ukazuje i v ději filmu, když v bytě hrdinčiny matky, která vypadá a jedná jako nezvedené dítě MTV, je neustále puštěná televize, zatímco její dcera odkoukává taneční kreace na internetu a své vlastní výstupy natáčí na digitální kameru.
Fish Tank nahrazuje ustupující éru pozorovatelského realismu a ukazuje novým způsob, jak natáčet dějové filmy s civilními tématy a z realistického prostředí. O generaci, pro kterou je celkem normální, že zveřejňuje své soukromé záznamy na internetu, je nutné natáčet bezprostředně, přímočaře a úderně.
Fish tank
Velká Británie, Nizozemsko, 2009 režie: Andrea Arnoldová Premiéra 14. 1.
