Dnes žije Říčanová s rodinou se třemi malými dětmi na statku u Pelhřimova. Inspirace venkovským životem, ať je to třeba život a smrt kozy v jedné z jejích nejproslulejších knih Kozí knížce (Baobab, 2004), či v docela idylické Vánoční knížce (tamtéž, 2006), je zřejmá.
Stejně tak ani detailně vypracované perokresby ve vůbec první publikaci Baobabu, totiž „poudačkách“ Josefa Štefana Kubína Bába nad čerta, nezapřou inspiraci povětřím, třeba i temnou, větrnou nocí, strašidelným, do nekonečna se větvícím lesem, zahlédnutým snad ve snu, možná na nějakém romantickém obraze.
Čtenáře, který obrací listy v knize, u těchto perokreseb snadno napadnou ony pod sněhem věčně schýlené Reynkovy chalupy i všechny ty zapadané cesty s námahou právě prošlapávané odlehlou Vysočinou.
Moryráty a odtrhovačky J. Š. Kubína „který na slova nepoužíval hřeben“ spolu s kresbami Říčanové mají leccos společného i s dalším výrazným umělcem dlícím už pár plodných let právě na Vysočině, totiž s básníkem Milošem Doležalem. Jeho poezie i Krabatina, soubor drsných povídek ze života místních, je napájena z podobných spodních pramenů jako tvorba malířky. Mimo to, že Tereza Říčanová pracuje na svých knihách, též občas samostatně vystavuje (současná výstava právě probíhá v kavárně Mlýny na pražské Kampě) a jako výtvarnice spolupracuje i s dalšími nakladatelskými domy, které často obklopuje aura určité výlučnosti a také dobrého vkusu, například s Revolver revue.
Ve svém domovském nakladatelství Baobab vydala Říčanová už řádku publikací. Ta poslední knížka Noemova archa anebo příběh o potopě světa je psána „tenkým štětcem Rotmarder“, namáčeným do temperových barev. Příběh je inspirován jedním z těch dávných biblických dějů, stejně jako pozorováním života různého zvířectva a jistě i vlastních dětí „na vlastním dvorku“, jak říká sama autorka,
A celé to vyprávění začíná takhle: „... svět byl zkažený a žily na něm bezcitné stvůry.“
Právě takováto bezcitná stvůra, vyvedená v modré barvě, tu na kusy trhá něžnou holubičku. A holubičkou jeden z těch nejstarších příběhů pochopitelně i končí.
Mezitím se odehraje ve dvacítce obrazů převyprávěný děj, ty kresby jsou plné barev, pohybu a vzruchu, místy je vyprávění malounko strašidelné. Vždyť to nejzapomenutější místo celé legendy je zřejmě pasáž, kdy lidé i zvířata museli být v lodi uvězněni i rok poté, co vody opadly a zem vyschla. A leccos se ještě mohlo zvrátit... Nakonec se ale stejně ukázala duha.
Tereza Říčanová
Noemova archa Baobab, 2010, 20 stran
