Půdní byty nejsou novinkou. Půdní dům, jehož obytná plocha činí 151,6 m2, je ale v Praze jediný. Patří architektovi z jednoho z nejlepších tuzemských ateliérů HŠH Petru Hájkovi a jeho manželce, synovi a jorkšírovi. „Chtěli jsme bydlení ve městě, které by skloubilo přednosti bytu i domu,“ vysvětluje architekt, když mě zve na návštěvu. Jeho střešní kontejner, kde žije od podzimu 2008, je podobně jako jiná vizionářská sídla, jež si pro sebe staví architekti, i jakýmsi manifestem ukazujícím, jak lze chytře „obejít“ nedostatek nového prostoru ve staré městské zástavbě. „Můj projekt se dívá na střechu jako na plnohodnotný stavební pozemek,“ říká Petr Hájek. Stojíme na terase umístěné na ploché střeše jeho kontejneru, kam se vyleze po hliníkovém žebříku. Nic pro ty, kdo mají závratě. Ale těm ostatním se naskytne kouzelný výhled. „Na střechách-rezervních parcelách můžeme stavět nejen byty, ale třeba i zdravotnická zařízení,“ dodává architekt, který s kolegyní Helenou Línovou právě dokončuje plány nemocnice ve tvaru teploměru v Mariánských Lázních a podzemní vzdělávací centrum ve Vrchlabí (www. hsharchitekti.cz).
Fotografie kontejnerů Petra Hájka jsem viděla v časopise Architekt. A upřímně řečeno, bydlení v titanzinkových boxech jsem si zařadila do kategorie „industriální bizarnost“. Šedé stěny, šedá kuchyňská linka, šedá pryžová podlaha v hlavních obytných prostorách a chodbě. K tomu zasouvací titanzinkové stěny (jsou ze stejného materiálu jako venkovní část), jimiž lze uzavřít místnosti bytu, a z otevřeného prostoru přízemí a patrové galerie (výška stropu je 5,5 metru) tak vytvořit „klasické“ pokoje. To vše spolu se schodištěm vyřezaným laserem z jednoho kusu plechu nepůsobí na fotkách právě nejútulněji.
O to víc jsem překvapená, když se vyškrábu na půdu činžovního letenského domu z počátku 20. století (mimochodem, z ulice není poznat, že by do střechy domu byly zasazeny kontejnery) a přede mnou se otevře světlem zaplavený prostor mezonetového typu. V prvním patře je knihovna s kultovním lehátkem LC4 od Le Corbusiera a ložnice se šatnou, odkud lze vystoupat na střešní terasu. Venku vládne dusný letní večer, ale v kontejneru je příjemně, přestože tu Petr Hájek nezavedl klimatizaci. Na ukázku spouští dálkově ovládané venkovní rolety – v létě zakrývají velká okna, aby do prostoru nepražilo sluníčko. V zimě, pokud slunce vyjde zpoza mraků, se žaluzie automaticky odhrnou, aby se dům prohřál. „Má díky obnaženým cihlovým stěnám slušnou tepelnou setrvačnost,“ vysvětluje architekt.
Prostory navíc nejsou jen šedé – koupelna (se speciální sprchou pro jorkšíra) a toaleta jsou včetně sanitárního vybavení žlutooranžové, ložnice (v přízemí jsou dvě, nahoře už zmíněná jedna) nechal architekt na přání syna vymalovat modře. Byt skrývá spoustu „vychytávek“. Například spíž je umístěna v mělkých poličkách na zadní straně kuchyňské linky, která stojí volně v prostoru. Kov změkčují původní dřevěné trámy, cihlové zdi a dřevěná podlaha. „Cena bydlení nespočívá v materiálech, ale v samotném prostoru,“ doplňuje Petr Hájek.
Pokud po podobném bydlení zatoužíte, obrňte se trpělivostí. Jen vyjednávání s pražskými památkáři zabralo rok. Petr Hájek dodává: „Realizace takové stavby je velmi obtížná a pracuje na ní poměrně dlouhý čas tým odborníků. Například přepravit velká skla na střechu domu znamená vyklidit celou ulici pro velký jeřáb.“ Na druhou stranu, bydlení, jaké má Petr Hájek, za nějaké ty komplikace stojí.
O autorovi| Eva Hlinovská, redaktorka Pátku
