Kniha nazvaná Svět bez nás přibližuje experimenty, které probíhají už více než 120 let ve Velké Británii.
Vědecký pracovník z výzkumné stanice v Rothamstedu Paul Poulton stojí v listopadovém mžení po kolena v cesmínovém houští. Je obklopen tím, co se rozroste na polích, až je lidé přestanou obdělávat. Vytáhlý Paul Poulton se narodil pár kilometrů odtud a v rodném kraji je zakořeněný stejně hluboko jako zdejší plodiny. Ve stanici začal pracovat hned po škole a dnes už má bílé vlasy. Déle než třicet let dohlíží na experimenty, které začaly dříve, než se narodil. Rád by věřil tomu, že budou pokračovat i tehdy, až se on sám promění v prach a kompost, a dobře ví, že se divoká zelená záplava pod jeho zablácenými botami jednoho dne stane jediným rothamstedským experimentem, na němž bude stále ještě záležet. Je to také jediný pokus, který nevyžaduje žádné řízení.
Pšenice podlehla původním rostlinám Jak úrodu ovlivňují hnojiva? Odpověď hledali badatelé ve výzkumné stanici v britském Rothamstedu. John Bennet Lawes a Joseph Henry Gilbert, dva vědci, kteří stáli u zrodu stanice, se v roce 1882 rozhodli oplotit pozemek o rozloze dvou tisíc metrů čtverečních. Říkali mu Broadbalk a pěstovali na něm ozimou pšenici s různými dávkami anorganických fosfátů, dusíku, draslíku, hořčíku a sodíku. Nesklízeli úrodu a sledovali, co se stane.
Následujícího roku se objevila nová úroda samovolně vysemeněné pšenice. Další rok se stalo totéž, i když tentokrát už pšenice soupeřila o půdu s bolševníkem a čistcem.
V roce 1886 už vyklíčily jen tři zakrslé a sotva rozeznatelné rostlinky pšenice. Na pozemek razantně vpadl psineček, tu a tam se objevily různé žluté luční květy včetně hrachoru. Následujícího roku pšenici – statnou obilninu ze Středního východu, která zde rostla už před příchodem Římanů – zcela zatlačily vracející se původní rostliny.
Přibližně v téže době opustili Lawes a Gilbert parcelu zvanou Geescroft ležící necelý kilometr odtud. Měla rozlohu asi 1,2 hektaru. Od 40. do 70. let devatenáctého století na ní pěstovali fazole, ale po třiceti letech bylo jasné, že je nesmysl pěstovat fazole na jednom pozemku bez prostřídání jinou plodinou, a to bez ohledu na jakoukoli poskytnutou chemickou podporu. Několik dalších let pěstovali na políčku jetel. Potom je nechali oplotit, stejně jako parcelu Broadbalk, a zanechali je svému osudu.
Nejméně po dvě stě let předtím, než byla v Rothamstedu založena výzkumná stanice, dostávala parcela Broadbalk hnojivo v podobě místní křídy. Níže položená parcela Geescroft, která se bez odvodnění těžko obdělávala, zjevně nikým hnojena nebyla.
Jakmile se na Geescroftu přestalo hospodařit, během několika desítek let tady vzrostla kyselost půdy. Na Broadbalku, kde se půda dlouhá léta vápnila, se hodnota pH prakticky nesnížila. Začal se zde objevovat ptačinec a kopřivy a během deseti let se uchytily i semenáčky lísky, hlohů, jasanů a dubů.
Parcela Geescroft zůstala převážně prérií, na níž rostla srha, kostřava, psineček a metlice.
Uplynulo třicet let, než se na otevřeném prostoru objevil stín stromů.
Broadbalk už v té době byl vysokými stromy hustě zarostlý. V roce 1915 na něm rostlo navíc dalších deset druhů stromů, včetně javoru a jilmu, ale kromě toho také ostružinové houští a temně zelený koberec břečťanu.
Britské „pralesy“ Během 20. století se pozemky každý po svém proměňovaly z obdělávané půdy v zalesněnou. Rozdíly mezi nimi se s časem ještě prohloubily a znásobily. Odrážely jejich rozdílnou zemědělskou minulost. Začalo se jim říkat Prales Geescroft a Broadbalk.
Prales byl zdánlivě honosný název pro pozemek o rozloze půl druhého hektaru, ale v zemi, kde zůstává méně než jedno procento původního lesa, je toto označení vlastně přiléhavé.
V roce 1938 vyrašily kolem Broadbalku vrby, ale později je vytlačily angrešty a tisy. „Tady na Geescroftu,“ říká Paul Poulton a zbavuje se trnitých šlahounů, které mu uvízly na bundě, „nic takového nebylo. Před čtyřiceti lety se najednou začala objevovat cesmína. Teď je jí tady plno. Netuším proč.“
Některé cesmínové keře jsou velké jako stromy. Na rozdíl od Broadbalku, kde se břečťan vine po zemi a pne se po kmeni každého hlohu, zde kromě ostružiníku neroste při zemi nic. Trávy a byliny, jež zpočátku obsadily zdejší úhor, jsou pryč. Zastínily je duby, jimž svědčí kyselá půda. Protože na této parcele dlouhá léta rostly luštěniny, které vážou dusík, protože se zde používala dusíkatá hnojiva a protože sem desítky let padal kyselý déšť, je zdejší hlína typickým příkladem vyčerpané kyselé půdy, v níž se daří jen několika rostlinným druhům.
Ale les tvořený převážně duby, ostružiním a cesmínou přesto není pustý. Je v něm život a časem ho bude ještě více. Rozdíl mezi oběma pozemky spočívá ve dvousetletém vápnění. Na Broadbalku roste jen jeden dub. „Ale nakonec,“ říká Poulton, „se všechna křída vyplaví.“ Až se to stane, půda se již nezotaví, protože jakmile je jednou vápník pryč, nemůže se vrátit přirozenou cestou, ledaže by se vrátil člověk s lopatou a znovu jej rozházel. „Jednou se veškerá zemědělská půda změní v křovinaté porosty,“ říká Paul skoro šeptem a rozhlíží se po svém celoživotním díle. „Všechna tráva zmizí.“
Bez nás to nebude trvat déle než sto let. Až voda vymyje z Broadbalku všechen vápenec, začne se podobat Geescroftu. Semena stromů budou poletovat ve větru tak dlouho, až se oba zbývající kusy lesa spojí, rozšíří a přivedou všechna bývalá rothamstedská pole znovu k jejich neobdělávaným počátkům.
V polovině 20. století se téměř o polovinu zkrátily stonky komerčně pěstované pšenice a současně se znásobil počet zrn v klasu. Zemědělské plodiny byly vyšlechtěny během takzvané zelené revoluce, aby lidé s jejich pomocí vymýtili hlad. Díky fantastickým výnosům se najedli i ti, kteří by jinak možná hladověli.
Nové plodiny přispěly k růstu počtu obyvatel v zemích, jako je Indie a Mexiko. Vznikly umělým křížením a výběrem úspěšných jedinců – tyto triky byly předstupněm spojování genů – a jejich úspěch a přežití závisí na přesně namíchaném koktejlu hnojiv, herbicidů a pesticidů, které tyto laboratorně vyšlechtěné životní formy chrání před nebezpečími, jež na ně číhají venku ve skutečném světě.
Farmáři nakupují osivo každý rok Ve světě bez lidí žádný z nových kultivarů nevydrží dokonce ani ony čtyři roky, po které se držela pšenice na parcele Broadbalk, když ji Lawes a Gilbert ponechali svému osudu. Některé jsou sterilními hybridy nebo plodí potomstvo natolik defektní, že farmáři musí každoročně nakupovat nové osivo – což přineslo rozkvět firmám, které s ním obchodují.
Pole, na nichž se pěstuje většina obilovin na světě, budou po odchodu lidí překyselená kvůli přítomnosti dusíku a síry a zůstanou taková až do doby, než se vytvoří nová vrstva půdy. K tomu bude zapotřebí desítek let růstu vegetace, která kyselé podmínky dobře snáší, a potom ještě další stovky let, během nichž se bude rozkládat spadané listí a dřevo odumřelých stromů. Teprve potom vznikne činností mikrobů nový humus.
Pod nově vzniklou zeminou bude ležet vrstva prosycená různými těžkými kovy a všemožnými znečišťujícími organickými látkami. Ukládaly se v půdě během uplynulých tří set let a bez lidského působení by se v ní neobjevily. Některé uměle vytvořené sloučeniny, například polycyklické aromatické uhlovodíky, jsou příliš těžké, než aby doputovaly až do polárních oblastí. Uvíznou v nepatrných půdních pórech, kam se k nim nedostanou mikroby. Díky tomu zůstanou v půdě navždy.
Text je ukázkou z knihy Alana Weismana nazvané Svět bez nás, kterou vydala nakladatelství Argo a Dokořán. Upravila redakce LN.
***
Než se vytvoří nová vrstva půdy a vznikne humus, uplynou stovky let
Zrození „laboratoře“ zemědělců
Výzkumná stanice v britském Rothamstedu je místem, kde probíhaly vůbec první pokusy s hnojením polí. Vznikla, když své síly spojili Joseph Henry Gilbert (1817 – 1901) a Sir John Bennet Lawes (1814 – 1900). Zemědělský výzkumník Lawes vlastnil potřebné pozemky, a tak v roce J. H. Gilbert J. B. Lawes 1843 přizval ke spolupráci chemika Gilberta a začal s ním testovat užitečnost hnojiv při obdělávání polí. Vědecké partnerství, které trvalo celých 57 let, položilo základy moderního zemědělství. V roce 1843 zahájili oba vědci sérii dlouhodobých polních experimentů – některé z nich pokračují až do dneška.
Lawes s Gilbertem oplotili pozemek Broadbalk o rozloze 2000 m2 a začali na něm zkušebně pěstovat ozimou pšenici s různými dávkami anorganických fosfátů, dusíku, draslíku, hořčíku a sodíku. Před zahájením pokusu vše sklidili. Pšenice brzy vymizela, po čase vyrostly kolem Broadbalku vrby, později je vytlačily angrešty a tisy.
Nejprve se na parcele Geescroft pěstovaly fazole a jetel, pak byla ponechána svému osudu. Proměnila se v prérii, dařilo se na ní srze, kostřavě nebo psinečku. Pak se objevila cesmína. A některé cesmínové keře narostly do velikosti stromů.
