Pátek 10. května 2024, svátek má Blažena
130 let

Lidovky.cz

Dva divousové vyučují kázni

Česko

Nick Cave prý zvládne zhlédnout až tři filmy za den. Výběr filmové hudby, již napsal spolu s Warrenem Ellisem, dokládá, že si filmové médium osvojil skvěle.

Dvojalbum White Lunar obsahuje výběr Caveových a Ellisových skladeb pro už realizované snímky, na druhém disku pak instrumentální skladby a zvukové skici, jež pro film určeny nebyly. Jejich autorský rukopis je na té hudbě znát, zároveň ale jako by neodpovídala osobnostem (alespoň těm pódiovým) obou muzikantů.

Cave i Ellis se na pódiu dokážou chovat dost divoce – sarkastický a zuřivě gestikulující prorok, který plive svoje jeremiády na hlavy hypnotizovaného publika, a zmítající se houslista vyfiknutý do elegantního obleku a bot (Jsem Imelda Marcosová kapely, charakterizoval se v jednom interview), který se, když ho to chytne, opravdu nezná (na dávném koncertu jeho Dirty Three v pražské Arše fascinoval některé diváky schopností přeplivnout celé jeviště). Pro jejich společnou filmovou tvorbu je ale typická střídmost a kázeň, snad i pokora.

Začali spolu pracovat relativně pozdě, když se Ellis připojil ke Caveově kapele The Bad Seeds, byla skupina už světově známá. Ellis v ní ale rychle zaujal vůdčí postavení. Na jeho a Caveově přístupu k hudbě je cosi velmi podobného. I když Cave je mistr klasické písňové formy a Ellis hrával impulzivní divoké instrumentálky, měla jejich hudba společnou schopnost evokovat obrazy, oba jsou svým způsobem vypravěči. Jejich práce rychle přerostla rámec kapely, Cave a Ellis například dali dohromady příležitostnou skupinu Grinderman. Jsou to pilní muži, podobně jako další, jimž usilovná práce pomáhá odolat pokušení vrátit se ke starým zlozvykům. Filmová hudba není Caveovým a Ellisovým hlavním zájmem, mohou si proto dovolit luxus a práci si vybírat. Na White Lunar jsou jejich kompozice pro drsný australský western The Proposition, režírovaný Caveovým dávným přítelem Johnem Hillcoatem, elegický snímek Zavraždění Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem a v Česku ještě neuvedenou adaptaci Cesty Cormaca McCarthyho (opět v Hillcoatově režii). Všechno jsou to příběhy, jež v sobě mají silný mytický prvek, významnou roli v nich hraje krajina, dotýkají se primárních emocí – podobně jako Caveovy písně.

Nadčasovosti témat odpovídá i klasická instrumentace, úspornost a zdrženlivost. Caveovy a Ellisovy skladby obstojí i mimo kontext filmu, zároveň ale jsou v dobrém slova smyslu služebné. Je to emotivní hudba, která na sebe zbytečně neupozorňuje, v kombinaci s filmovým obrazem nepůsobí jako doslovný komentář, jehož pomocí autoři publiku natlučou do hlavy, jak má danou scénu vnímat. Caveovy a Ellisovy skladby filmové obrazy nenápadně prohlubují, jejich úsilí vyloučit z hudby nadbytečné zvuky vede k tomu, že je obnaženo to podstatné. Týká se to i emocí – zdrženlivých a jemně dávkovaných, které o to víc zapůsobí, když je autoři nechají naplno vyznít (Song For Bob, jež doprovází finále Zavraždění Jesseho Jamese). Skladby z Hillcoatovy Cesty jsou možná o fous vstřícnější, hollywoodštější, než by bylo nutné. I tak jsem ale smířený s tím, že na projekci toho filmu budu brečet jako želva.

Autor: