Jak oživlý nápad na postavení Národní knihovny podle návrhu Jana Kaplického, tak stěhování Slovanské epopeje z Moravského Krumlova do Prahy mají několik společných rysů. Obě témata doprovází určitá hysterie, obou se zmocnili politici a – přinejmenším Kaplického – využijí v kampani pro komunální volby. Pojďme se na obojí podívat pokud možno bez emocí.
Levná a nenápadná jako na Západě?
Janu Kaplickému jsem jednomyslné rozhodnutí poroty v mezinárodní soutěži přál, protože jeho stavba byla funkčně promyšlená, výtvarně originální a místo v rohu Letenské pláně v Praze-Holešovicích pro daný účel ideální (obavy z narušení pražského panoramatu jsem věru nesdílel).
Na rozdíl od poslance a předsedy pražské ODS Borise Šťastného nevidím řešení nedostatku místa v Národní knihovně v tom, že se pro ni rychle postaví nějaká nenápadná – tedy nikoli kontroverzní – a levná budova. V Radiožurnálu (pondělí 19. července) uváděl, že jemu osobně se Kaplického návrh líbí, ovšem musel by se pořídit lacino: „Pokud bude stát stejně, jako by stála klasická knihovna, tak jako by ji postavili v Německu, v Americe, ve Francii.“
Tamní knihovny ovšem nebyly nenápadné ani levné. V Berlíně postavil knihovnu (a sousední budovu filharmonie) v 60. letech proslulý Hans Scharoun. Jeho mimořádný objekt si možná vybavíte i ze slavného Wendersova Nebe nad Berlínem. V Paříži vyhrál soutěž na národní knihovnu Dominique Perrault (Kaplický skončil za ním), a jakkoli lze budovu z provozního hlediska kritizovat, jde bezesporu o výrazný čin. V USA projektoval knihovnu Harvardovy univerzity Le Corbusier... Ostatně: pražské Národní divadlo, Národní muzeum nebo Obecní dům rozhodně nejsou levné a nevýrazné stavby. Takové objekty prostě reprezentují zemi a její kulturu a nemá se na nich přehnaně šetřit.
Spíše je tedy na místě otázka, zda přece jen ještě nepočkat, až hospodářská krize pomine a státní rozpočet bude v lepší kondici. To čekání by ale nemělo trvat příliš dlouho – současný stav je už kritický a instituce potřebuje nové prostory jako sůl. O adaptaci Klementina nemá ani cenu mluvit: jde o mimořádně cennou památku, navíc v záplavovém území.
Jsou tu však daleko choulostivější otázky. Je možné takovou stavbu realizovat bez přítomnosti tvůrce, který loni zemřel? Aje případně možné postavit ji jinde? Myslím, že odpověď na první otázku zní „asi ne“, na druhou pak „rozhodně ne“.
Těžko domalovávat cizí obraz Kaplický stihl představit soutěžní projekt. Od něj vede k realizaci ještě dlouhá cesta. Tu by snad mohli nastoupit jeho nejbližší spolupracovníci z dnes již bývalého studia Future Systems, ovšem museli by k tomu dostat důstojné podmínky. Výsledek by byl dost riskantní, po každém kroku by se nabízela otázka: Udělal by to autor také tak? Proces projektování od první skici až k definitivnímu prováděcímu plánu je dlouhý a komplikovaný a ve výsledku se může dost lišit od počáteční ideje.
Zní také hlasy, že by provedení Kaplického stavby mohlo být svěřeno někomu jinému – Evě Jiřičné nebo Zaze Hadid. To jsou renomované osobnosti, které si jeho díla vážily, ale obě dámy tvoří zcela jinak! Pak už by mi přišlo vhodnější je oslovit, aby předložily vlastní návrh (třeba v rámci vyzvané soutěže). Jinak je to, jako by někdo pověřil třeba Pabla Picassa, aby domaloval nedokončený Manetův obraz.
U lokace je věc jasná: Kaplický vždy zdůrazňoval, že návrh vytvářel od první chvíle na Letnou a nikam jinam. Kupříkladu pro Pankrác by jistě vyprojektoval stavbu vizuálně zcela odlišnou. O Pankráci (o zbourání Kongresového centra a nahrazení Kaplického návrhem) mluvila teď opoziční pražská politička Markéta Reedová a dávno před ní Milan Knížák. Pak to ekonomové spočítali a vyšly jim astronomické náklady... Kromě toho velké kongresové sály Praha potřebuje také a po rozumné adaptaci by budova byla jistě rentabilnější.
Proč se ostatně Letné bát? Je to pro knihovnu naprosto ideální místo. Debatu bych směřoval jinam: Jsme schopni zajistit, aby tam vyrostla stavba dle Kaplického návrhu? A pokud ne, nemohl by ji tedy projektovat někdo jiný?
Dejme epopeji šanci, ale...
Cyklus Muchových pláten Slovanská epopej se stěhuje ze zchátralého zámku v Moravském Krumlově do Prahy – zatím do velké dvorany Veletržního paláce. Na jedné straně zní hlasy, že metropole by měla epopej nechat tam, kde jí bylo po desetiletí dobře. Druzí vidí v sérii bombastických obrazů se staroslovanskou tematikou velkolepou atrakci (řečem o uměleckém mistrovství už snad nikdo neuvěří), pro niž je třeba vybudovat dle autorova přání pavilon, nejlépe pak na místě Stalinova pomníku.
A což tak dát tomu cyklu šanci – ať se ukáže, jak si Muchovo dílo dnes stojí! Obrazy patří hlavnímu městu a to je má právo po desetiletích vystavit; třeba ve Veletržním paláci, kde už je mimochodem kdysi Pražané viděli. Pokud budou stát na jeho prohlídku mnohahodinové fronty domácího publika i užaslých cizinců a tento nápor po chvíli nepomine, bude to signál nejen pro správce díla – pražský magistrát –, ale i pro četné sponzory, že by stálo za to postavit důstojný objekt (ovšem ne na Letné, ale třeba na Vítkově nebo Těšnově) a v rámci této budovy nejlépe i Muchovo muzeum.
Pokud bublina splaskne (což upřímně řečeno očekávám), pak ať se obrazy raději po zrestaurování vrátí do Krumlova. Zámek by aspoň mohl být mezitím majitelem – za přispění dalších včetně pražského magistrátu – uveden do důstojné podoby.
***
Národní divadlo, Národní muzeum nebo Obecní dům rozhodně nejsou levné, nevýrazné stavby. Takové objekty prostě reprezentují zemi a její kulturu a nemá se na nich přehnaně šetřit.
O autorovi| Zdeněk Lukeš, historik a architekt
