Pro domorodce má jejich země jinou tvář než pro globální bankéře
Státy dnes mají dvě tváře. Jednu znají globální bankéři, obchodníci s dluhopisy, experti nadnárodních institucí a čtenáři médií jako Economist, Financial Times nebo Bloomberg. Země jsou pro ně v podstatě kombinací firmy a turistické destinace. U takové firmy sledují základní hospodářské údaje jako HDP, rozpočtový schodek, hospodářský růst, platební bilance. Vědí, že účetnictví není všechno, a tak se rádi seznámí i s dalšími údaji - konkurenceschopností, pořadím na žebříčku kvality podnikatelského prostředí, na žebříčku Transparency International a podobně. Vědí, že v zemi kupříkladu existuje i nějaká vláda a politický život, nicméně nedokážou je vnímat jinak než jako proměnlivé parametry. Přijdeli například vláda s plánem snížení rozpočtového schodku, je pro ně více či méně „ambiciózní“ a více či méně „věrohodný“ - to proto, že jsou informováni, že navržené kroky budou politicky „nákladné“, „bolestné“ nebo „neprůchodné“. To neznamená, že by o zemi jako takové nic nevěděli. Dost možná ji navštívili a povědí vám, jaký je bar v místním hotelu Sheraton ve srovnání se Sheratonem v sousední zemi. Vědí o ní tak akorát dost na to, aby v případě potřeby přišli s efektním termínem jako „tequilová krize“ nebo „ouzová krize“ - s jakýmpak názvem asi přijdou pro naši krizi, až nadejde náš čas?
Pro domorodce má jejich stát jinou tvář. Navzdory všemu vyprazdňování politiky, jež lze v posledních desetiletích zaznamenat, je pro něj ještě pořád prostorem společenské dohody. Šéfstvo na nás pořád musí brát určité ohledy, a když udělá průšvih, chce být viděno, jak z něj vyvozuje důsledky. Panuje v tom vztahu velký cynismus, ale ještě nás to pořád rozčiluje. Hlavní náplň práce šéfstva má z našeho pohledu taky trochu jinou povahu než z pohledu Financial Times: zatímco jejich čtenář vidí ekonomická rozhodnutí, my vidíme stanovování pravidel. Rozhodnutí o rozpočtovém určení daní je pro nás zprávou o tom, jakým městům či obcím je šéfstvo víc nakloněno, čtenáře Financial Times zajímá, jaký bude jeho celkový dopad na státní pokladnu; rozhodnutí o nejvyšší povolené rychlosti či o trestnosti držení pornografie nás zajímá velice, čtenáře FT vůbec.
Výše uváděná adjektiva pak mají pro domorodce docela jiný význam než pro globálního finančníka. „Průchodné“ znamená, že mě převálcovali. „Ambiciózní“ znamená, že se třeba nebudou zvyšovat platy hasičům, což rozhodně nebyla ambice hasičů.
Prolhat se ke zdravému růstu I když se stane událost, která zaujme obě publika, reaguje každé po svém. Když unikl v roce 2006 známý projev tehdejšího maďarského premiéra v Balatonöszödu, byly z toho v Budapešti pouliční nepokoje. Je to pochopitelné -premiér přiznal, že lhal a lhal. Pro mezinárodní publikum to nebylo to nejpodstatnější: premiér Gyurcsány na rozdíl od svého soupeře Orbána aspoň tušil, v čem je problém a co s ním. Přiznáním lhaní posílil svou věrohodnost.
Globalizovaný bankéř ze svého pohledu některým věcem nerozumí nebo jim rozumí špatně. Vidí před sebou například fotografie stávkujících Řeků a neví, do jaké míry stávka reaguje na nejnovější vládní úsporný plán a do jaké jde jen o letošní ročník tradičního každoročního rituálu. Globalizovaný bankéř jen těžko chápe, jak může Portugalsko, jež právě oznámilo rozpočtový deficit ve výši 9,3 procenta HDP a nepodařilo se mu prodat emisi dluhopisů, schválit právě teď zákon zvyšující dotace pro své ostrovy v Atlantiku o desítky milionů eur ročně. A bankéř vidí jasně, že je to šílenství. Ale neusilují teď naši sociální demokraté ve sněmovně o totéž? A pro jejich příznivce je to jistě správné a pochopitelné.
Příjmy se musí zvyšovat Kde se tato docela nebezpečná situace vzala? Politici, kterým se čím dál tím hůř daří vzbuzovat loajalitu a důvěru voličů, učinili nepsanou součástí své nabídky závazek, že úroveň příjmů se bude neustále zvyšovat. Převzali tak mnohem větší díl odpovědnosti za stav ekonomiky než kdy dřív. Ten závazek se musí plnit, i kdyby na chleba nebylo, a, přestože jsme údajně všichni čím dál tím vzdělanější, jen menšině dochází, jak a kde se sčítají důsledky. Když globální bankéř konstatuje, že Řecko ztratilo konkurenceschopnost, což je špatně, neříká nic jiného než to, že Řekům od vstupu do eurozóny vzrostly příjmy, aniž by vzrostla jejich produktivita. Což se jistě Řekům líbí a těžko se smiřují s tím, že by to mělo být jinak. Radši naslouchají paranoidním zkazkám o spiknutí anglosaských bankéřů.
Současné krize ale nejsou důsledkem špatného ekonomického managementu. Jsou selháním politiky. Lidi se chtějí mít dobře a nechtějí si připomínat celkové důsledky svých individuálních činů. A politici chtějí, aby je lidi měli rádi, tak jim nepředkládají účty. A to je politický problém, problém společnosti neschopné si vládnout. Žádná armáda „okupantů“ z Evropské komise, Evropské centrální banky, Mezinárodního měnového fondu nebo Bundesbanky ho nevyřeší.
***
Když globální bankéř konstatuje, že Řecko ztratilo konkurenceschopnost, říká jen to, že Řekům nepřiměřeně vzrostly příjmy. Jak by se jim to mohlo nelíbit?
O autorovi| MARTIN WEISS komentátor LN e-mail: martin.weiss@lidovky.cz
