Islámská almužna je spojena s vírou a její smysl je značně široký. V koránu čteme, že ten, kdo pokládá náboženství za lež, se chová jako lakomec. Prozradí se, když „odhání sirotka a nenakrmí chudáka“. Almužna je aktem milosrdenství a zároveň povinností. Dobrovolným gestem, ale i nutností. Očišťuje majetek i duši a věřícím bude oplacena po smrti. Almužna je určena i „pro boj na cestě Boží“, a je tedy nejen výrazem zbožnosti, ale i důkazem společného zájmu - šířit a posilovat islám.
Mnohočetnost teorie vyvažuje střízlivě účelová praxe. Do náboženství vnáší kupecké počty. Víra bez institucí a alespoň primárních ekonomických zásad nepřetrvá. Výplaty imámů, olej do lampiček ve svatyních, údržba stánků víry a dobročinných nemovitostí, pomoc potřebným a nemocným, to je méně vznešená, leč o to více potřebná stránka náboženské aktivity.
Správa charitativního majetku a hospodaření s peněžními milodary jsou zneužitelné, připouštějí autoři. Případy převodu charitativních peněz na konta teroristů se objevily, ale rozsah se nadsazuje. Podle Beránka a Ťupka se na tom podepsala propagandistická mašinerie spuštěná v souvislosti s „válkou proti terorismu“, která pracuje na principu „vymýšlení logických lží“.
Sám mýtus o ohromném finančním a logistickém zázemí saúdskoarabského miliardáře Usámy bin Ládina je výmluvný. Odhad jeho majetku ve výši 300 milionů dolarů zpochybnila i vyšetřovací komise 11. září. Přesto se číslo nadále cituje. Dotyčná pasáž si zaslouží být čtena jako odstrašující příklad vytváření „příliš dobrých faktů na to, aby je někdo ověřoval“.
Druhou tvář islámské charity, zastřenou a nebezpečnou, spatřují oba autoři tam, kde se milosrdenství a almužna zapřahají do vymývání mozků v duchu „jediné správné ideologie“. K takovým praktikám mají dnes nejblíže i na Západě se prosazující směry, salafíja a Muslimské bratrstvo. Autoři doporučují jako protizbraň povzbuzovat umírněné formy islámu. Islámské státy by se pak měly zasadit o „funkční právní rámec“ a „kodex chování“ charitativních organizací. A o větší transparentnost charity by měly dbát i samotné muslimské komunity, pokud jim vadí podezírání jiných, že pod povrchem milosrdenství dřímá násilí.
Pečlivě zpracovanou a dokumentačně bohatou knížku si lze vybrat za průvodce do světa soudobého islámu. Snaha podat jeho vyvážený obraz je v ní nesporná, i když na všechno odpověď nedá. Jsou veřejné služby státu tam, kde je islám státním náboženstvím, zahrnovány pod islámskou charitu? Pokud ano, jaké důsledky z toho vyplývají pro jinověrce a bezvěrce? Charita přece zavazuje tak či onak své beneficienty. Mají si nemuslimové pomoci sami anebo se čeká, že za „islámsky charitativní“ veřejné služby se odvděčí islámu ústupky? Co na to muslimské státy, jež chtějí být moderní a přitom zůstat islámské? Nezodpovězené otázky přetrvávají. Ale dluh za ně připišme spíše na konto rozpornosti samotného islámu než na konto nerozhodnosti autorů.
VYŠLO ČESKY Dvojí tvář islámské charity
Ondřej Beránek, Pavel Ťupek Vydalo CDK, Brno 2008. 219 stran.
