Openspace, tedy kancelář, ve které nepracuje jedna až tři osoby, ale například sto, „vynalezl“ před zhruba čtyřiceti roky ve Spojených státech amerických designér Bob Propst. Jeho úkol byl zaparkovat na plochu modernisticky pojatých kancelářských budov co nejvíce úředníků. Jeho původní nápad, nesoucí jméno cubicle office (kancelářská kóje), byl celkem zábavný. Ve chvíli, kdy se o jeho realizaci postaral hospodář s ekonomem, ovšem nemohlo logicky vzniknout nic jiného než nudné otupující šedivé boxy pořízené za co nejnižší cenu.
Vznik openspacu měl ve své době a za tehdejších okolností své opodstatnění: snižoval potřebu prostoru bezpodmínečně nutného pro jednoho zaměstnance. Na stejnou plochu jako dříve, ovšem zbavenou přebytečných zdí, se vešlo více zaměstnanců. Navíc tito měli (měli mít) dojem, že jsou snáze kontrolovatelní, tudíž měli v pracovní době míň žvanit a víc makat.
Kromě toho byl na samém počátku model openspace určen pouze pro telefonní či pojišťovací společnosti. Tedy firmy zaměstnávající osoby, které jednu naučenou mantru opakují tak dlouho, než dají nebo dostanou výpověď. Potřebná vlastní invence: nula.
Bez sluchátek ani ránu Ve chvíli, kdy se openspace zkušebně použil i pro jiné obory práce, se zjistilo, že v nulovém soukromí v kombinaci s nepřetržitým hlukem prakticky není možné pracovat. Respektive to možné je, ale je k tomu buď zapotřebí sluchátek vyrábějících ticho (která bohužel dosud nikdo nevymyslel), nebo poctivé dávky anxiolytik polykaných každé ráno k snídani.
Kromě toho začala geometrickou řadou klesat produktivita práce – nač zaměstnanci, kterému jeho otrokář poskytl aspoň trochu soukromí, stačilo pár hodin, to mu v openspacu zabere i několik dní.
Najít si uprostřed hluku, který vyrábí několik desítek osob, chvíli na soustředění totiž chce především spoustu času věnovaného prostému čekání na moment, kdy je soustředění možné. Úspora na nájemném daná do kontextu s časem, který zaměstnavatel platí zcela zbytečně, začíná vypadat legračně – téměř ve smyslu slevy, kterou nechceme zadarmo.
Odmítám byť jen předstírat, že v klidu vlastní kanceláře se zaměstnanec věnuje výhradně jen práci. Samozřejmě že je část jeho pracovního času vyhrazena soukromým telefonátům, pročítání webových portálů a hlubokým úvahám nad tím, co bude dneska k večeři. Ovšem ve chvíli, kdy se do své práce mezi čtyřmi stěnami pustí, ji skutečně udělá. Není totiž rušen nedobrovolně vyslechnutými telefonáty kolegů, hukotem tiskáren a šustěním kopírek. Místo, kde neplatí fyzikální zákony Průzkum poradenské firmy PricewaterhouseCoopers tvrdí, že až pětina zaměstnanců center sdílených služeb (která využívají téměř výhradně kanceláře typu openspace) odchází ve zkušební době, a přestože centra mají až dvojnásobné náklady na nábor, nedaří se jim zaměstnance dlouhodobě udržet.
Co se stane s lidmi, kteří jsou dlouhodobě nuceni trávit svůj čas v openspacu? Proč openspace zcela selhal coby „otevřený prostor“, ve kterém je možné něco vytvořit? Tím, že osoby v něm sedící ztratily jakékoli soukromí, přestávají být citlivé vůči potřebám svého okolí. Někteří jako by se po čase ocitli v prostoru, kde neplatí fyzikální zákony: například jsou přesvědčeni, že pokud se s telefonem v ruce vzdálí od svého pracovního místa, jejich hovor nikdo neuslyší, byť mluví tři metry od jiného pracovního místa.
Lidé v openspacech jednoduše přestali přemýšlet. Nemají na to totiž kdy.
Jinde konec, u nás začátek Otevřeným kancelářím v celém vyspělém světě už dávno odzvonilo. Obrovské haly se začaly přepažovat a soukromí a klid na práci přestalo být výsadou manažerů.
Kromě České republiky.
Openspace jsme objevili v době, kdy svět už věděl, že to není prostor vhodný pro práci, ale pro tělocvičnu. Přesto jsme, nepoučitelní, openspace budovy začali hromadně stavět. Když pominu, že jsme si tím na dost dlouhou dobu zničili centra i okolí měst, je to prostor, kterým management svému zaměstnanci sděluje, jak moc je mu ukradený.
Kolem jedinečného návrhu nové knihovny se před dvěma lety strhla hysterie. Chobotnice, která mohla navždy zdobit Prahu a samozřejmě vyvolávat projevy lásky i nenávisti, nestojí a stát zřejmě nebude. Zato jsme si dokázali zaplevelit město nemocnými sklobetonovými obludami, ve kterých nám teď je pěkně ouzko.
***
Nač zaměstnanci, kterému jeho otrokář poskytl aspoň trochu soukromí, stačilo pár hodin, to mu v openspacu zabere i několik dní
