Ministr životního prostředí se uvedl ve funkci velmi razantně: vyhazuje podřízené, vyhlašuje revizi politiky svých předchůdců. To mu nelze zazlívat, každý ministr se chce obklopit svými lidmi a chce provozovat politiku podle vlastních představ.
Problém pana Drobila je v tom, že působí, jako by chtěl dosavadní politiku tohoto ministerstva nikoli korigovat, ale otočit o sto osmdesát stupňů, a že by takový obrat považoval za správný. Klade důraz na potřeby člověka, nikoli přírody, kterou má jeho ministerstvo chránit před bezhlavou exploatací. Sledujeme-li třeba idylické souznění Pavla Drobila s prezidentem Klausem, není obava o osud zbytků divočiny například ve prospěch stavby sjezdovek vůbec neodůvodněná.
Premiér Nečas svého ministra velmi plamenně hájí jako po dlouhé době jediného strážce životního prostředí, který nepodlehne žádné lobby a bude nestranný.
Zatím to vypadá, jako by jednu partu obchodníků se státní podporou vystřídala druhá, třeba betonová lobby se již třese na stavbu jezu na Labi.
To si v ODS nepřipouštějí, že se stejnou slávou poletí jejich garnitura, třeba už za čtyři roky? Je v ODS kontinuita sprosté slovo?
