LEKCE ZE ŽIVOTA
Emigrace je hrozná. Asi jsem byla jedním z mála emigrantů, kteří to připustili hned po sametové revoluci. A možná je to i důvod, proč se moje knížky v Česku, kam se snažím jezdit aspoň jednou za rok, čtou. Teď už mi vychází třináctá. Studovala jsem v 50. letech na filozofické fakultě v Praze, i když jsem k tomu neměla moc rodinné předpoklady - maminčina rodina přišla s Vítězným únorem o majetek nashromážděný mou pracovitou a schopnou babičkou. Tatínek byl ale levicově smýšlející sociální demokrat z chudé rodiny. Mě ovlivnil hlavně prastrýc, ke kterému jsem jezdívala na prázdniny. Byl to středoškolský profesor latiny a řečtiny. Velmi mi imponoval.
Ležela jsem v knížkách. Z matematiky jsem u maturity propadla. Tím paradoxnější bylo, že jsem se na filozofické fakultě pustila do logiky. Přemluvil mě k tomu můj pozdější muž, tehdy nejchytřejší student na filozofii. Dokonce jsem z logiky napsala diplomku. Po škole jsem dostala místo na katedře filozofie Přírodovědecké fakulty UK v Praze.
Život na fakultě byl příjemný. Intelektuální debaty, nezávazné flirty, večírky. Muž dostal místo na oddělení logiky na filozofické fakultě. To byla jediná disciplína, která nebyla poznamenaná ideologií. Muž byl nadaný a pracovitý, naučil se perfektně anglicky. Když jsem dostala na začátku roku 1968 za úkol organizovat konferenci všech kateder filozofie na československých vysokých školách, poradil jeden profesor, abych pozvala také Jeofreye Keena z univerzity v jihoanglickém Exeteru. Přijel, seznámil se s mým mužem a ihned mu navrhl, že mu sežene v Anglii stáž. Buď rozvod, nebo emigrace. Manžel psal z Anglie nadšené dopisy. Když v červnu 1968 přijel na chvíli do Prahy, aby tu obhájil docenturu, řekl mi, ať se učím anglicky. A ať zařídím, aby se anglicky začal učit i náš syn, že míní na Západě zůstat. Ve skutečnosti procházelo naše manželství krizí a na stole byly dvě alternativy - buď rozvod po česku, nebo odjezd do Anglie. Chtěli dítě jako rukojmí. V září 1969 jsem začala navštěvovat pasové oddělení, že chci jet na 14 dní za manželem. Žádný problém, řekli. Až když jsem chtěla připsat do pasu syna, nastaly potíže. Dítě mělo zůstat v Praze jako rukojmí. Chodila jsem na to pasové oddělení znovu a znovu. Vždycky hned ráno, abych byla brzy na řadě. A vždycky mi řekli: ne. Až jednou jsem tam šla až v pátek v poledne. Byla tam jen jedna pracovnice. Podle očekávání mi sdělila, že mi syna do pasu nenapíše. Opakovala jsem svou prosbu. Chvíli se na mě dívala a pak řekla: Dejte mi ten pas. Syna tam připsala a přidala radu, ať odjedu co nejrychleji. Odjela jsem 17. listopadu 1969.
V Anglii jsem propadla hluboké depresi. Ničemu a nikomu jsem nerozuměla, žili jsme z malého stipendia, v mizerném podnájmu, sedmiletý syn se mě po návratu ze školy pořád ptal: proč mi to dělají? Myslela jsem, že ho někdo šikanuje, ale on byl jenom přesvědčený, že schválně mluví tak, aby jim nerozuměl.
Pomohla mi Jane Austenová. Z nejhoršího mě jako už několikrát v životě dostala četba. Začala jsem se do angličtiny pomalu dostávat a půjčovat si knihy. Taky jsem začala číst skutečnou filozofickou literaturu a pochopila jsem, že to, co jsem se předtím učila, filozofie nebyla. Jednoho dne mi muž sdělil: Mám místo. Na univerzitě. To byla dobrá zpráva: Znamenalo to, že už nebudeme živořit ze stipendia, které stejně končilo. O tom, že se nechceme vrátit do Česka, jsme už nepochybovali. Ptala jsem se: Kde? V Dunedinu, řekl, na Novém Zélandu, kousek od Antarktidy. Bála jsem se, chtěla jsem zůstat v Evropě. Už kvůli matce, kterou jsem nechala doma.
Jeli jsme jednou z posledních lodí na té trase. Od té doby se na Zéland už jen lítá. Cesta trvala šest týdnů, a když jsme dorazili na místo, zjistila jsem, že to, co jsem považovala za mořskou nemoc, bylo těhotenství. Stejně jsem ale neměla šanci uplatnit se na univerzitě. Přednosta katedry dal najevo, že nemá zájem. Cizota na mě padla jako neprodyšná deka nové deprese. Krajina byla sice krásná, ale neodpovídala ničemu, na co byla moje duše nastavená a čím byla schopná rezonovat. Bylo to zoufalství, které trvalo léta a nikdy úplně neodeznělo, i když jsem se posléze k učení na univerzitě dostala. Přednášela jsem Platona a předsokratovskou filozofii, a na katedře ruštiny dokonce Masarykovu knihu o Rusku. Došlo i na češtinu, kterou si mohli studenti přibrat jako druhý slovanský jazyk. Dva z mých žáků dnes žijí v Česku, jeden se tu i oženil.
Psala jsem vždycky, ale první povídky mi otiskli až Škvorečtí v Kanadě. Samozřejmě česky. Po domově se mi stýskalo, i když jsem se časem naučila mít jižní, studenou část Nového Zélandu, kde žijeme, ráda. Čas od času jsem jela do Wellingtonu a ptala se, jestli bych mohla do Československa na návštěvu. Pokaždé řekli, že to není v zájmu socialistického státu. Ostatně jsem byla za emigraci odsouzená.
Po dvaceti letech doma. V roce 1989 mi sdělili, že pokud zaplatím studia, která mi socialistický stát poskytl, mohla bych vízum dostat. Udělala jsem to. Přišlo mě to na 3000 amerických dolarů. Kdybych vydržela pár týdnů, byla bych mohla jet domů už bez této finanční ztráty, ale nebyla bych při sametové revoluci. Řekla jsem si, že pokud mám jet domů, tedy přesně dvacet let po svém odjezdu, 17. listopadu. Tak jsem přijela akorát. A zůstala celé novozélandské prázdniny, což jsou tři měsíce. Měla jsem s sebou rukopis, o němž jsem si myslela, že by mohl vyústit v knížku. Když jsem přišla do Československého spisovatele na Národní třídě, našla jsem jen vrátného, a tak jsem mu to dala. Vlastně mě překvapilo, když se ozvala redaktorka Pašková. Řekla, že ji to zajímá, že by to chtělo ještě kus práce, ale že by ode mne chtěla do roka vidět román. Napsala jsem ho. Jmenoval se Už se neshledáme v tomto životě a byl o mém návratu z emigrace, ale trochu i o Zélandu. Od té doby píšu pořád.
***
Jindře Tiché letos vyšel v nakladatelství Akropolis román Stín buše vyprávějící o osudech dvou žen, které odešly do emigrace na Nový Zéland. Jedna z Anglie 19. století, druhá z Československa po roce 1986.
