Služební zákon je jedním z evergreenů české legislativy. Jeho přijetí bylo dokonce jednou z podmínek vstupu do EU, česká strana si ale vyjednala výjimku spočívající v odkladu jeho přijetí. A pak zákon již několik vlád odložilo. Přitom na něm v poslední dekádě pracovaly pluky právníků.
Česká republika tak představuje mezi nováčky výjimku. Služební zákon byl již přijat v sousedním Polsku i na Slovensku. Slovenští úředníci dokonce museli složit zákonem předepsané zkoušky. Řada z nich, zvláště starší ročníky, raději než podstoupit zkoušení odešla.
Přitom služební zákon v České republice vlastně už od roku 2002 máme. Je v tom ovšem právní klička: vstoupil v platnost, ale nikdy nenabyl účinnosti (kromě několika vybraných paragrafů). Ačkoliv neúčinný, byl za posledních jedenáct let několikrát novelizován. Poslední novelizace zavádí jeho účinnost od 1. ledna 2012. Nyní se zřejmě nově připravovanou normou chystá jeho zrušení.
Trvalé odklady byly vládou vždy odůvodněny vysokými nároky na státní rozpočet.
Ve „starých“ zemích EU by taková argumentace byla stěží možná. Třeba v Německu má státní úředník („beamte“) zákonem zaručen služební postup daný výkonem, vzděláním a počtem odsloužených let.
A především zákon zaručuje nedotknutelnost úřednického stavu: nové vlády mohou měnit šéfy kabinetů a náměstky, ne však ředitele odborů, natož šéfy oddělení, jak je v Česku zvykem.
A to právě na služebním zákoně, jak byl po západoevropském vzoru v roce 2002 parlamentem schválen, zřejmě nejvíc vadí. Politické strany by tak totiž ztrácely vliv a možnost zajistit prebendy svým věrným.
