V Evropské centrální bance (ECB) začíná houstnout atmosféra. Růst cen zrychluje a poprvé za poslední dva roky se dostal nad dvouprocentní cíl. V nejbližší době navíc nemá moc šancí se pod něj vrátit. Co s tím? Evropští centrální bankéři se sice předhánějí v plamenných protiinflačních projevech, zatím se jim ale cenu peněz příliš zvyšovat nechce.
Inflaci totiž zatím táhnou vzhůru pouze potraviny a dovážené suroviny (ropa, zemní plyn), se kterými toho ECB sama moc neudělá. Pokud zdražování potravin a benzinu nepřeskočí skrze růst mezd a jiných nákladů do ostatních složek spotřebitelského koše, může inflace zmizet stejně rychle jako přišla.
To si člověk hravě dokáže představit například ve Španělsku, kde se nezaměstnanost pohybuje nad 20 procenty a pracovníci nemají sílu tlačit na odpovídající růst mezd. Skokové zdražení potravin a benzinu pak zafunguje jako jednorázová daň, která se zakousne do nákupních košíků Španělů a za rok odezní.
V Německu si umí prosadit svou Co ale největší ekonomika eurozóny, Německo? Nálada mezi podnikateli je tam na historických maximech a nezaměstnanost nejnižší od roku 1991. Odbory jsou tedy v dobré vyjednávací pozici, a jak ukázala nedávná dohoda v koncernu Volkswagen, dokážou si ve mzdách prosadit svou.
V Německu tak na rozdíl od Španělska jednorázový inflační šok nemusí lehce odeznít, ale může se natrvalo zabydlet v inflačních očekáváních. A tady už by ECB mohla a měla zasáhnout. To by se ale evropští centrální bankéři museli řídit pouze zájmy Německa. Na předlužených periferiích eurozóny, v Řecku, Irsku, Portugalsku nebo ve Španělsku, mají jiný názor. Levné peníze od centrální banky jim přijdou vhod při splácení vysokých státních nebo bankovních dluhů a bojí se, že s vyššími úrokovými sazbami od ECB o ně přijdou.
Pokud ale ECB zpřísní měnové podmínky, nemusí to na periferiích eurozóny hned vyvolat zemětřesení. ECB totiž půjčuje (finančnímu systému) peníze jenom na krátkou dobu a pro vlády na periferiích je daleko důležitější, za jakou cenu seženou na trhu dlouhodobé peníze - na deset až patnáct let.
Lehké utažení penězovodů Na cenu dlouhých peněz má přitom ECB jenom omezený vliv. V tuto chvíli je pro ni daleko důležitější riziková přirážka vůči ceně, za kterou trhy půjčují „bezpečným“ Němcům. Ta závisí především na důvěryhodnosti úsporných opatřeních (Řecko) nebo na schopnosti hasit problémy v domácím finančním sektoru (Irsko, Španělsko). Druhým důležitým faktorem ovlivňujícím cenu dlouhodobých půjček jsou právě inflační očekávání. Jejich růst zdražuje dlouhé peníze i „bezpečným“ Němcům, a posouvá tak startovací laťku výše i všem ostatním.
Inflační očekávání přitom může ECB zchladit právě tvrdší měnovou politikou. Ta tak nakonec nemusí slabším členům euroklubu vůbec uškodit. Lehké utažení naplno otevřených penězovodů dnes nikoho nezabije a může v budoucnu ušetřit evropským centrálním bankéřům hodně práce.
***
Lehké utažení naplno otevřených penězovodů dnes nikoho nezabije a může v budoucnu ušetřit evropským centrálním bankéřům hodně práce
O autorovi| JAN BUREŠ, hlavní ekonom ČSOB
