Pražské publikum však tentokrát lákal na recitál povýtce tradiční. Úvodní Bachova Fantazie a fuga g moll v Sayově transkripci vyzněla fragmentárně, postrádala gradaci a plasticitu tak potřebnou v kontrapunktické kompozici. Fakt, že mu melodie „nezpívá“, vyvažoval Fazil Say tím, že si nahlas zpíval sám. „Nahozená“ byla také Haydnova sonáta, ale nejvíce v první polovině utrpěl Prokofjev. Jeho obtížná 7. sonáta svým motorickým pohybem strhla pianistu ke hlasitému dupání a pochodování do rytmu. V pomalých částech však hudba skomírala a vůbec to působilo, jako by se sólista snažil přehlušit prázdnotu a nedostatek koncepce.
To, že (záměrně?) neovládá své fyzické projevy, by člověk umělci rád odpustil, kdyby dokázal, že svrchovaně ovládá čistě klavírní prostředky. Bohužel se tak nestalo.
