Lavazza je vedle Pirelli jedinou firmou, která firemní kalendář povýšila z upomínkového předmětu, obvykle končícího na dně zásuvek, na opravdový skvost, který všichni touží mít. Jakkoli se stále jedná o reklamní produkt, při výběru fotografů si rodinná firma obchodující s kávou dává opravdu záležet.
Pro kalendář na aukci Historie kalendáře Lavazza je oproti Pirelli poměrně krátká. Zatímco výrobce pneumatik vydal první kalendář v roce 1964, Lavazza začala až v roce 1993. Shodují se ovšem ve volbě fotografa. Obě firmy si pro premiérová vydání vybraly ve své době toho nejlepšího: pro Pirelli fotil Robert Freeman, u Lavazzy to byl Helmut Newton.
Slavné jméno fotografa ovšem na vystavění „kalendářové“ legendy nestačí. Je potřeba zajistit, aby kalendář nemohl mít kdekdo, o což se Lavazza postarala podobným způsobem jako Pirelli: své kalendáře nikdy nedává do volného prodeje, jsou určeny jen pro „nejdůležitější lidi planety“. Normální smrtelník tak vlastně nemá moc šancí jej získat, protože ceny, za které se některé z výtisků prodávají na aukcích, dosahují astronomických výšin. Ku cti jejich vydavatelům budiž to, že kompletní zisk vždy věnují na charitu.
Lavazza dává svým fotografům stran vyjádření zcela volnou ruku, zadává jim pouze téma, které je vždy spjato s Itálií. Zatímco Annie Leibovitz se v loňském vydání zaobírala italským filmem, legendou o založení Říma nebo karnevalem v Benátkách, britský módní fotograf Miles Aldridge se ve vydání pro rok 2010 věnoval pouze italské hudbě. „Prostřednictvím fotografií na téma hudby chceme zobrazit její optimistickou i sentimentální stránku,“ vysvětluje Francesca Lavazza, pravnučka zakladatele. „Milese Aldridge jsme pro tento úkol vybrali proto, že nám jako umělec připadal natolik citlivý, že i ta nejtriviálnější témata dokáže interpretovat s talentem a hloubkou.“ Hudba podle Milese Miles Aldridge je dnes ve světě módní fotografie pojmem, ačkoli se fotografem stal vlastně omylem: coby čerstvého absolventa ilustrace londýnské Central Saint Martins College of Art and Design ho jedna začínající modelka požádala o nafocení booku. Agentura, kam pak fotky odnesla, ji sice nezaměstnala, zato z ní vymámila číslo na fotografa. Aldridgeova cesta k titulním stranám Vogue nebo reklamním kampaním pro Coccinelle tak byla mnohem kratší, než je obvyklé.
Aldridgeův příběh je ale víc než jen „americký sen“. Svůj nesporný výtvarný talent, stejně jako svérázné barevné vidění světa měl po kom zdědit. Jeho otec Alan je totiž uznávaný výtvarník, jehož psychedelické malůvky doprovázely třeba kultovní ilustrované vydání písňových textů Beatles. Bláznivé barevné kompozice, podle kterých jsou Aldridgeovy do detailu dotažené fotografie vždy rozpoznatelné, dědictví otce Alana prostě nezapřou. Kýče z nejsladších Hlavním tématem kalendáře Lavazza pro rok 2010 se stala italská hudba. Písně a árie Nessun dorma, Baciami Piccina, Va, pensiero, Guarda che luna, Con te Partitó a O sole mio – Aldridge si vybral ty „nejprovařenější“ kousky z italské klasiky, jejíž vzkaz výtečně koresponduje s jeho možná až podezřele dokonalými barvami.
„Když žena nemůže spát, sejde sama do zahrady, dívá se na měsíc... pro mě je to tajemný, neuchopitelný moment,“ říká fotograf k jednomu ze zasněných snímků.
Fotografie vznikaly ve slavných římských ateliérech Cinecittá, ve kterých se točil například film La Dolce Vita (Sladký život). „Právě z filmů jsem čerpal veškerou inspiraci. Především z Felliniho, Antonioniho nebo De Sicy. Díky této inspiraci se představy italských písní přerodily v širší, velmi expresivní, nevázanou a bizarní interpretaci moderního života. Své k tomu přidalo i studio Cinecittá – Felliniho duch, včetně jeho radosti a smutku, byl od začátku přítomen.“
***
Miles Aldridge
Britský fotograf Miles Aldridge se narodil v roce 1964 v Londýně. Vystudoval ilustraci na Central Saint Martins College of Art and Design, fotit začal v roce 1995. Od té doby se jeho fotografie pravidelně objevují ve Vogue, New York Times nebo New Yorkeru, jeho dílo je zastoupeno ve stálých expozicích řady muzeí, např. v International Center of Photography v New Yorku nebo National Portrait Gallery v Londýně.
