Pěstní souboje, vyhrožování pistolí, posměšné poznámky rozleptávající soudržnost týmu. To všechno už postihlo lidi při dlouhodobějším pobytu v kosmu. Cesta na trase Země–Mars a zpět má podle současných představ odborníků trvat skoro jeden a půl roku. K tomu připočtěme ještě několikaměsíční pobyt na rudé planetě. Tak dlouho v kosmickém prostoru ještě žádný člověk nepobýval.
Riziko, že si členové výpravy půjdou po krku, je tedy dost vysoké. Psychologický kolaps posádky by přitom misi zcela jistě ohrozil. Americké i ruské plány letu k Marsu hovoří o roku 2030, tedy dost času na vývoj techniky.
Ovšem psychika člověka zůstane velmi pravděpodobně stejná i za dvacet let. Proto je možné i v tak značném předstihu zkoumat, co udělá s lidmi dlouhodobý pobyt v izolovaném prostoru, odkud není úniku. Tento týden proto zahájili odborníci z Ruska a Evropské kosmické agentury první fázi projektu MARS 500. Číslovka v názvu říká, kolik dní stráví posádka v maketě kosmické lodi postavené v rozlehlé hale Ústavu lékařsko-biologických problémů Ruské akademie věd v Moskvě.
Předehrou projektu je současný 105denní simulovaný let, při kterém odborníci vyzkoušejí a poté vyberou nejvhodnější metodu ke sledování a ovlivňování lidské psychiky na dálku.
Nudy se bát nemusí Francouz, Němec a čtyři Rusové v modrých kombinézách se poslední březnový den vsoukali kruhovým otvorem do stříbřitého válce obytného modulu. Technik s rouškou na ústech za nimi zavřel poklop a otočil pákou.
Posádku od této chvíle sledují kamery a jejich hlasy zaznamenávají mikrofony. Monitorovací technika chybí jen na toaletách. Šest mužů komunikuje s řídícím centrem na Zemi pouze rádiovým signálem a maximálně půl hodiny každých 90 minut. „Tak často to půjde jen prvních 35 dní, pak začneme spojení omezovat a opožďovat tak, aby odpovídalo cestě rádiového signálu na trase Země–Mars,“ říká hlavní psycholog projektu Vadim Gušin.
Až tedy posádka při simulovaném letu dospěje k cíli, potrvá výměna informací nebo názorů s řídícím střediskem přibližně čtyřicet minut. I při tak časově zdlouhavé konverzaci počítají psychologové s několika způsoby, jak podržet tým, pokud začne hrozit konflikt.
„Mají k dispozici něco na způsob linky důvěry, aby se každý člen posádky mohl svěřit psychologovi,“ říká sociolog Jaroslav Sýkora, člen Mezinárodní astronautické akademie z Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně a garant jedné části výzkumu za Českou republiku. Další obranou před kolapsem posádky je tzv. zpovědník. Jednomu z členů výpravy sdělují ostatní svoje problémy a on pak řeší situaci na místě, nebo v roli styčného důstojníka hovoří s pozemským centrem.
Další náplastí na „bolesti duše“ je možnost popovídat si pomocí rádiových vln s rodinnými příslušníky nebo s přáteli. Při simulovaném letu na Mars se ověřuje i hlavní trumf českých odborníků – originální metoda pro udržování psychické pohody v týmu. (Více viz text Hrozící konflikt ukáže speciální mapa)
Nudy z nečinnosti se posádka bát nemusí. Během více než tříměsíčního pobytu absolvuje přes 70 experimentů zaměřených nejen na výzkum psychiky, ale také lidské imunity, biochemie nebo na šíření mikrobů v prostorách jednotlivých modulů.
Zároveň Francouze, Němce a čtyři Rusy čeká skoro každý den cvičný poplach. Prostorem se najednou rozezní houkání, na ovládacím pultu zablikají kontrolky. „Člověk se pořádně rozruší, nikdy totiž neví, jestli právě neselhal nějaký důležitý přístroj, a jestli tedy nejde o život,“ říká Jaroslav Sýkora.
Složitý systém vesmírných lodí totiž reaguje poplašnými signály na každou odchylku od normálu. „Pomocí alarmů učíme posádku žít se stresem, a přitom nepodlehnout rutině, kdy už je jim všechno jedno a na poplašné signály nereagují,“ uvádí Sýkora.
Pospěš si, nebo střelím!
Rusové jsou v pelotonu psychologů zaměřených na výzkum izolovaných skupin na špici.
Ostatně studijního materiálu měli dost už za existence bývalého Sovětského svazu. Kroužit několik měsíců, nebo ještě lépe celý rok kolem Země se pro muže a ženy s kladivem a srpem na skafandrech stalo téměř otázkou cti. Na veřejnost žádné informace o psychických problémech posádek nepronikly. Slavnou éru kosmonautiky SSSR nesmělo nic poskvrnit.
Dnes někteří odborníci mezi řečí zmiňují historku o kosmonautovi, který namířil na kolegu pistoli. Nelíbilo se mu, že jeho podřízený dost rychle nechtěl splnit rozkaz. Pistole nosili kosmonauti pro případ, že by neplánovaně přistáli v divoké přírodě. Řídící středisko tehdy let okamžitě ukončilo, aby předešlo tragédii. O několik měsíců dříve, než předpokládal původní program, přistáli v roce 1976 také kosmonauti kroužící nad Zemí v Saljutu 5. Ve dvoučlenné posádce vypukla taková nevraživost, že kvůli bezpečí kosmonautů pozemní středisko let raději přerušilo.
Řešení podle generála Pattona Ovšem mezi simulovaným a skutečným letem na Mars existuje jeden podstatný rozdíl. Při pokusu lze při ohrožení života například nečekanou havárií, psychickým kolapsem nebo chorobou jednoduše zabouchat na poklop a pak během několika minut maketu lodi opustit. Vědomí „zadních vrátek“ lidskou psychiku vyladí jinak než fakt, že nouzový návrat od Marsu potrvá několik měsíců. A žádná záchranná mise letící naproti nebude možná. Stejně tak se může změnit v drama i banální operační zákrok při nějaké komplikaci, protože pokyny chirurga ze Země dostane operatér na palubě lodi se zpožděním čtyřiceti minut.
Jaroslav Sýkora vůbec nezastírá, že při skutečném letu může dojít k drastické situaci vyvolané psychickým kolapsem jednotlivce. Jaké je podle něho řešení? „Nedávno jsem viděl film o americkém generálu Pattonovi. V jedné vypjaté scéně dal facku vojákovi, který začal v jednotce šířit paniku.“
Pokračování na straně 26
Facka někdy zachrání celou...
Dokončení ze strany 25
Později generála za tento postup tvrdě kritizovali, ale jako odborník na stres jeho jednání zcela chápu,“ říká Jaroslav Sýkora. Panika může rozložit posádku, a když vyčerpáte všechny možnosti, jak psychologickými metodami uklidnit panikáře, tak nebudete hazardovat s životy dalších lidí a člověka plácnete.
Co si ale představit pod slovem „plácnutí“? „To nevím, protože řešení takové situace při skutečném letu zatím neexistuje. Ale vějíř možností je neobyčejně široký,“ říká sociolog Jaroslav Sýkora.
Dlouhý pobyt v komfortu Projekt Mars 500 potrvá stejný počet dní jako skutečný let na rudou planetu. Ovšem tato doba připadá v úvahu, pokud by mise využila dnešních technických možností. V roce 2030, kdy se předpokládá zahájení opravdové výpravy, budou k -dispozici jiné typy pohonů. Například iontový motor, který umožní cestovat k Marsu mnohem kratší dráhou, než jakou tam létají současné sondy. Cesta tam a zpět se tak může zkrátit na pouhých 200 dní.
Proč se tedy bude zkoumat psychika posádky při více než dvakrát delším pobytu v maketě kosmických modulů? „To je spíše filozofická otázka. Ale osobně si myslím, že poznatky z pokusu delšího, než jednou možná potrvá cesta na Mars, budou důležité i nyní,“ odpovídá Jaroslav Sýkora.
Stejně tak reaguje na připomínku, že prostor v pokusných modulech je ve srovnání s předpokládaným interiérem skutečné kosmické lodi až příliš komfortní a nadměrně rozsáhlý. Celý komplex stojící nyní v hale Ústavu lékařsko-biologických problémů v Moskvě má objem 550 krychlových metrů.
***
Český expert nezastírá, že při skutečném letu může dojít k drastické situaci
O autorovi| Josef Matyáš, redaktor LN
