Producent Rick McCallum v rozhovoru pro včerejší LN řekl, že pro utváření ducha doby není účinnější nástroj než film. Měl pravdu. Ještě před třiceti lety takhle fungovala i populární hudba. Na kombinaci filmu a muziky se dnes snaží napakovat leckterý hollywoodský hitík, ale tohle spojení vůbec nebývalo tak samozřejmé, jak by se dnes mohlo zdát. Ano, už od 30. let hollywoodská studia chrlila muzikály a později začaly vznikat neškodné hudebněfilmové pokusy s Elvisem Presleym a dalšími, ale skutečnou díru do zeitgeistu udělal až nečekaný úspěch Bezstarostné jízdy, která deziluzivní dojezd generace 60. let podkreslila písněmi od Steppenwolf, The Byrds nebo Hendrixe.
O dekádu později se hudba z filmů stala i důležitým prodejním artiklem, na nějž producenti začali čím dál víc spoléhat. Soundtracky z Čelistí a z Hvězdných válek dnes vzbuzují nostalgii nejen u svých posluchačů, ale i u těch, kdo na nich vydělali jmění. A co teprve hudební dokumenty! Ten z festivalu Woodstock, který je v daném žánru asi nejslavnějším kouskem, dokázal předat atmosféru legendárního festivalu dalším generacím. (Naprosto se s ní naopak minul zcela zbytečný hraný film Zažít Woodstock, který do našich kin přijde koncem srpna). A snímek Don’t Look Back je legendou hned dvojnásobnou: přinesl revoluci v dokumentaristice a zároveň zachytil jeden z nejzásadnějších momentů populární hudby 20. století, kdy Bob Dylan přesedlal na elektrickou kytaru.
Příští týden má českou premiéru film Piráti na vlnách, který se inspiroval fenoménem pirátských radiostanic v Anglii druhé poloviny 60. let. Jako zakončovací snímek pro letošní festival v Karlových Varech nebyl nejhorší volbou: je miloučký, vstřícný a neškodný. Jenže to je pro dílko, které by rádo vypovídalo o rock’n’rollu, to nejhorší doporučení. Piráti na vlnách těží z doby, kdy mainstreamová popmusic ještě něco znamenala a zachycovala tehdejší zeitgeist jako nic jiného. Vzít si téma podvratnosti rock’n’rollu jako základ pro krotkou romantickou komedii není jen faux pas, ale svého druhu zločin.
O autorovi| Vojtěch Rynda, redaktor LN
