Jednou z klíčových sekcí festivalu dokumentárních filmů v řecké Soluni byl blok věnovaný Blízkému východu. Kolekce nabízela bohatství témat a přístupů, spojujících se v komplexní obraz komplikovaného regionu.
Film Jaffa: mechanismus pomerančů třeba vypráví o historii slavných pomerančů ze sadů u města Jaffa jen v prvním plánu; za ním vypovídá o izraelsko-palestinském konfliktu. Hrdina všech moří je příběhem osamělého syrského emigranta do Řecka, zároveň však promlouvá o nesmyslnosti hranic oddělujících lidi od jejich rodin a kultur. Závod s časem, portrét muže odhodlaného najít lék na Lou Gehrigovu chorobu, jíž onemocněl, vzdává poctu odhodlanosti přesahující jeden lidský život. A Přísaha nabízí prostřednictvím osudu někdejšího bin Ládinova osobního strážce fascinující zamyšlení nad tím, jak složité může být konat v dobré víře dobro.
Filmy uvedené v blízkovýchodní sekci spojovala bezpředsudečnost: jejich autoři se vydali zkoumat vybrané téma se zvědavostí, kam je zavede. Od „malých“, osobních příběhů se odrazili k výpovědím s obecnou platností.
S tím ostře kontrastoval snímek Slzy Gazy. Norská režisérka Vibeke Lokkebergová v něm postupuje opačně, a la these. Aby dostatečně emotivně obžalovala Izrael za vojenský zásah v Gaze na přelomu let 2008 a 2009, vybere si vyprávění několika palestinských dětí. Ty často se slzami v očích líčí život (a smrt) v pásmu - po čemž vždy následují žánrové obrázky, v nichž se dobří lidé radují a modlí, pak dost extrémní stopáž bombardování a poté výjevy bědování, pořád takhle dokola. Po detailu nevinných dětských kukadel nutně přijde pohled na číhající bitevní člun, palestinská svatba je prostříhávaná záběry na kroužící vrtulník, chlapec hladí v ruinách jednooké kotě.
Jednostranný způsob vyprávění si nezadá se sovětskými propagandistickými filmy, z nichž snímek přejímá i manipulativní montáž. Takhle stranicky natočené tituly, maskující se za „nestranné zpravodajství“, ve složitém izraelsko-palestinském sporu ničemu nepomůžou a příznivce obou stran jen utvrdí v jejich dosavadních názorech.
Zaráží proto, že zrovna Slzy Gazy v Soluni získaly cenu diváků pro zahraniční film nad 45 minut. Festivalové publikum by přece mělo být vůči podobnému filmovému vyděračství imunnější.
