PAŘÍŽ Francouzští politici se doteď zaměřovali na kritiku anglosaského „divokého“ kapitalismu. Teď se některým z nich nelíbí ani německý model. Němci prý mají příliš levnou pracovní sílu, jsou příliš konkurenceschopní a příliš vyváží.
V tomto smyslu se nyní vyjádřila francouzská ministryně financí Christine Lagardeová v rozhovoru pro deník Financial Times. Prolomila tak jedno velké tabu v šestnáctičlenném bloku zemí platících eurem: Německo jako největší evropský exportér nejvíc těží ze společné měny a ostatním zemím se to nelíbí. Německo není pro unii vzor Lagardeová, která mluvila hlavně o možných opatřeních v souvislosti s problémy Řecka, poněkud šroubovaně vysvětlila, že o společné evropské ekonomické vládě se konečně začne mluvit vážně, pokud se evropské země sblíží nejen v oblasti plánů veřejných financí, ale také v oblasti konkurenceschopnosti.
To znamená, že evropské země by zřejmě měly mít nastavena stejná pravidla nejen pro to, kolik si mohou půjčovat a jak velké mít deficity veřejných financí, ale také stejné podmínky pro své výrobce. Lagardeová tím ovšem nemyslela, že by se měly snižovat daně nebo náklady na práci ve všech evropských zemích, ale právě naopak. Zdůraznila, že snižování nákladů na práci jako v Německu je sice obdivuhodné, ale není si prý jistá, zda je to dlouhodobě udržitelný model a vzor pro celou eurozónu. Napadla i německé obchodní přebytky s evropskými zeměmi, které neumožňují ostatním zemím v eurozóně dostatečně podpořit svůj ekonomický růst a dát do pořádku veřejné finance.
Jinak řečeno, prohlásila, že Německo příliš tlačí na ostatní státy, jejichž zboží pak není schopno německému konkurovat, a proto se neustále potácí v problémech.
Jenže v současné době je EU založena hlavně na jednotném trhu a mluvit o obchodních přebytcích v rámci unie tak nemá význam. Vyrovnávat nerovnováhy uvnitř takto integrovaného bloku by mohla jen společná rozpočtová politika a jednotná ekonomická vláda – tedy vytvoření velkého společného rozpočtu a společných pravidel.
Vážné diskuse o nějaké podobě společné ekonomické vlády se objevily až nyní v souvislosti se situací v Řecku. Rychlé zadlužovaní Řecka vyvolalo obavy z bankrotu země a tím oslabilo společnou evropskou měnu euro. Ostatní evropské státy začaly tlačit na Řecko, které pak přijalo drastická úsporná opatření. Jenže Evropská unie nemá účinné nástroje, jak Řecko donutit k šetření v případě, že by se Řekové rozhodli nadále utrácet, ani instituce, které by Řecku v případě nouze poskytly peníze.
Objevily se proto návrhy na vytvoření užšího společného klubu zemí eurozóny v rámci Evropské unie či vytvoření jakési evropské obdoby Mezinárodního měnového fondu. Ten by pomohl zadluženým evropským zemím a zároveň hlídal, zda splňují přísné podmínky šetření, ke kterým se zavázaly. Lagardeová prohlásila, že takové plány jsou dobrodružstvím, jehož uvedení v život by zabralo léta. Unie by se podle ní měla spíše zaměřit na krátkodobá měkká opatření.
Smysl pro společný osud Lagardeová ale nevysvětlila, o co přesně by mělo jít, a hlavně přesně neřekla, co žádá po Německu. Podle ní Němci sice nemohou vytáhnout celý euroblok ze současných problémů, ale měli by mít smysl pro „společný osud“, které sdílí s ostatními Evropany.
Srozumitelně řečeno, Němci by zřejmě měli začít více spotřebovávat a méně šetřit. Pokud si přejí udržet euro, které je pro ně výhodné. A jestliže si přejí evropskou ekonomickou vládu, měli by přestat s omezováním svého sociálního státu, se kterým začali kvůli hospodářským potížím před několika lety.
