Sexuální orientace je soukromá věc. Ve společnostech na západ od Aše je ale běžné, že pokud politik své soukromí odhalí, může za svou upřímnost a otevřenost získat politické body.
Česká politická scéna právě prožila první „vysoce postavený“ coming out muže, který miluje muže. Ale až díky hulvátství dvou samozvaných alfa samců. Odborářský předák Jaromír Dušek a expremiér Mirek Topolánek si s respektováním soukromí druhých nelámali hlavu a ministr dopravy Gustav Slamečka, kterého tato dvojka slovních výstředníků „vyoutovala“, o to zjevně nestál.
Svým způsobem to ale bylo dlouho na spadnutí, stačí se podívat ven, už je to například skoro deset let, co v Německu berlínskou radnici dobyl levicový politik Klaus Wowereit s velmi otevřeným heslem: Jsem gay a je to tak fajn. Takhle uvolněný a jednoduchý ten český příběh není, ale ten příští už možná bude.
Moje věc
„Nehodlám ze své menšinové orientace dělat mediální show. Jsem přesvědčen, že když člověk svým soukromím neobtěžuje, měl by mít ve slušné společnosti právo, aby bylo jeho soukromí respektováno – pokud ho nechce z nějakého důvodu sám prezentovat,“ řekl Pátku Gustav Slamečka, první člen české vlády v historii, který se tímto ke své lásce k mužům přihlásil. Vést na dané téma rozhovor odmítl a dodal: „Důležité jsou jen pracovní výsledky.“ Zjevně si to nepřál, ale prostě to na něj padlo. Hned v létě, krátce po jeho jmenování, si na Slamečku a jeho údajného přítele – šéfa Úřadu vlády Jana Nováka – počkali bulvární novináři, kteří následně přinesli fotku společné jmenovky na zvonku jejich veleslavínského bytu. Pak si pár vzal do parády rozjařený odborář Dušek a skončilo to fotkami v bulváru s radami, jak se na ministerstvu dopravy shýbat „bezpečně“ pro tužku. Celé to ještě okořenil „chlap s gulema“ Mirek Topolánek, příznačně v rozhovoru pro gay časopis LUI, v němž bezelstně prohlásil, že si od dvojice půjčoval byt, když neměl kde trávit intimní chvíle se svou tehdejší milenkou, dnes matkou svého syna, političkou Lucií Talmanovou.
Pro konzervativního člověka byla tato česká ulička ke coming outu (z anglického „coming out of the closet“, „vyjít ze skříně“, odtajnit svou menšinovou sexuální orientaci) bezpochyby silná káva. Ale nejen mezi českými homosexuály, nýbrž i mezi otevřenou částí veřejnosti, jíž tady při srovnání se zahraniční politickou scénou něco nehrálo, se mohlo spíš slavit.
„Minorita čeká na prvního politika, který by se přihlásil ke své gay orientaci. Spousta homofobie se děje i kvůli gayům, kteří svou podstatu tutlají, a vytvářejí tak nerovné vztahy,“ myslí si Janis Sidovský, šéf marketingu TV Barrandov a také otevřený gay, který už dvacet dva let žije ve společné domácnosti se zpěvákem Pavlem Vítkem. Jeho pohled je jasný, česká veřejnost, mimo jiné sami dospívající gayové a lesby a třeba jejich rodiče, si odteď můžou gaye snadněji představit jako úplně běžně schopného a úspěšného člověka bez růžových či ještě vulgárnějších přívlastků.
„Míra, s jakou odhalujete své soukromí, závisí především na vaší vlastní odpovědnosti a vkusu. Není třeba se odhalovat a stejně tak není důstojné se skrývat. Rozumné východisko leží mezi těmito extrémy,“ kontruje další nedobrovolný aktér comingoutového příběhu, kterému vdechli život Dušek a Topolánek, šéf Úřadu vlády Novák. O svém údajném vztahu s ministrem tedy mluvit nechtěl.
Je to OK
To v západní Evropě se dá z coming outu udělat jiná show. Už zmíněný Klaus Wowereit to zřejmě zvládl, minimálně ve svém – německém – prostředí a tehdy v roce 2001, bezchybně. Při představení své homosexuální orientace se mu totiž podařilo zapsat rovnou i do dějin politického marketingu. Jeho výše zmíněné moto vzali němečtí socialisté za své a dodnes je berlínská organizace strany na internetu k nalezení na adrese www.spd-und-das-ist-gut-so.de (tedy „SPD a je to tak fajn“). Na to heslo dokonce existuje copyright. A Wowereit svým Berlíňanům po svém zvolení zatleskal: německá metropole je v čele s ním prý tolerantní a mezinárodní město, které nezajímá, jakou máte barvu pleti, jaké ctíte vyznání ani s kým spíte. A nebyla to prázdná slova. Berlín dnes opravdu platí za uvolněné kulturní centrum Evropy.
Ještě před svým coming outem byl Wowereit spíš nenápadný politik. Ani on tehdy, na začátku 21. století, zřejmě nevěděl, jak „to“ říct, bulvár ho prý dostal svým vydíráním do úzkých. Jenže on ho předběhl a smečoval vlastním přiznáním. Dříve si podle tehdejších zpráv na významné oficiální akce vodil ženy, snad „vypůjčené“ od přátel, dnes už brázdí veřejný prostor se svým přítelem neurochirurgem.
Každý příběh coming outu je jedinečný a nelze zobecňovat, platí ale, že o deset let později je i Německo někde jinde. Současný spolkový ministr zahraničí Guido Westerwelle už po cestičce vyšlapané svými předchůdci prostě jen bez velkého povyku přivedl na oslavu padesátých narozenin kancléřky Angely Merkelové svého přítele.
Jeho příběh ukazuje, že přiznání duhové, tedy homosexuální barvy neubírá politické body. Westerwelle dokázal coby její předseda, a už také „vyoutovaný“ gay, vrátit liberální FDP do vlády po jedenácti letech v opozici.
V Německu se v souvislosti s jeho otevřeným soukromím řešily už jiné otázky než „vadí–nevadí“. Například to, jak skousnou pánský doprovod vedle ministra v muslimských zemích. Teď se ale spíš v německých novinách přetřásá to, jestli Westerwelle na svých zahraničních cestách nedohazuje zakázky svému partnerovi, který se dobře živí organizováním sportovních akcí. Jde spíš o věcnou debatu a přecitlivělá politická korektnost jde zřejmě stranou.
Každopádně oba zmínění němečtí politici v sobě mají určitou dávku exhibicionismu, která je jim vlastní, nesouvisí s jejich orientací a show s tím spojená je baví.
Gayem shodou okolností
Ne každý je ale extrovertní showman, který své soukromí svěří davům. Stejně tak jsou gayové, kteří chtějí mít svůj coming out za sebou, jen aby prostě mohli dělat svoji práci a nebyli vydíratelní. Synonymem pro takového politika je další významný evropský starosta: muž v čele Paříže, Bertrand Delanoë. Podle BBC je spíš politikem, který je gayem, než že by byl gay politikem. A prý si myslí i na souboj o prezidentské křeslo v roce 2012 se současným prezidentem, občas i úsměvným „machem“ Nicolasem Sarkozym.
„Delanoëho homosexualita naprosto není téma, je víc než neutrální, což bylo překvapením i pro sociology. Kdyby na něj chtěl někdo z jeho rivalů zaútočit, vypadal by směšně on,“ říká o starostovi Jiří Slavíček, novinář, který už čtyřicet let žije v Paříži a pracuje pro tamní rozhlas. Podle komentátorů Delanoë dovedl k dokonalosti spíš politiku šedi než cokoli jiného. Na druhou stranu, Paříž pod jeho vládou rozkvetla.
Podle Slavíčka to byl skoro krvavý boj, který museli homosexuálové ve Francii – v zemi stereotypních romantických milovníků – svést o svá práva. Na katarzi v podobě přirozeného přijetí politika s gay orientací měla prý vliv i přetrvávající touha Francouzů školit svět v umění životního stylu. „Velkou roli sehrál i postoj Francouzů k Americe. Prostě chtěli dát najevo, že vedou v otevřenosti,“ tvrdí Slavíček. Delanoëho prý na oficiálních akcích doprovází místostarostka, on sám se ke své orientaci přihlásil ještě před svým zvolením, během jednoho rozhovoru. Svět také před nedávnem dostal první lesbickou premiérku, je jí Jóhanna Sigurđardóttir na Islandu. Její registrované partnerství s jinou ženou možná zaujalo zahraniční média, u ní doma ale dle časopisu Time nikoho.
Ve vleku Evropy
Jak se na této evropské politické mapě vyjímá čerstvý příběh nedobrovolného coming outu z Česka? Neokázalost prvního zdejšího ministerského přihlášení se k menšinové orientaci, zdá se, odpovídá i evropskému vývoji. K nahlédnutí do svého gay soukromí už dnes politici nepotřebují speciální tiskové konference ani záře reflektorů. „Doba velkých coming outů je už pryč, ta měla přijít v 90. letech. Politici a další veřejné osoby s vyšším společenským statusem dnes už necítí potřebu bojovat za svou komunitu. Gayové u nás mají vydobytá skoro všechna práva, je tu registrované partnerství, nikdo je tu nemlátí baseballovými holemi ani nezabíjí. Tak si řeknou: Co je komu do toho?“ říká sociolog Zdeněk Sloboda a zároveň gay aktivista. Právě legislativní ústrky takto vybudily například aktivisty i politiky s gay orientací ve Velké Británii, to bylo na přelomu 80. a 90. let. Uvolnění tradičně konzervativních poměrů v zemi se povedlo. Loni se šéf toryů David Cameron na setkání s gay aktivisty omluvil komunitě za už zrušené homofobní zákony z dílny jeho konzervativních předchůdců.
Ten zdejší příběh ale má svá specifika. Česká společnost má například „v nohách“ čtyřicet let komunismu. jehož představitelé chtěli homosexuály z jejich přirozenosti léčit a uklízeli je na okraj společnosti. I proto prý česká veřejnost, která je podle všech dostupných průzkumů ke gay a lesbické menšině spíš vstřícná, potřebuje vzor, aby svou toleranci očistila o přívlastek podmínečná. „Češi říkají: My vás tolerujeme. Ale v duchu si myslí: Nelezte nám s tím na oči,“ tvrdí sociolog Sloboda, který u politiků postrádá tzv. gay pride, tedy hrdou sounáležitost se svými homosexuálními kolegy. Ale místní politici či vysoce postavení státní úředníci, minimálně ti, jejichž soukromí odhalili jiní, gay pride veřejnosti ukazovat zřejmě nechtějí. „O soukromých věcech se v normální společnosti nemluví. Zájem o ně také odlišuje slušná média od bulváru. Vymezení hranice mezi soukromým a veřejným je mimo jiné obranou proti vulgaritě a stereotypům, jako je právě třeba ,gay komunita‘ či ,přihlásit se s hrdostí k soukromí‘,“ odkrývá své postoje již citovaný Novák v roce 2010.
Tolerantní Česko
Se slovy o soukromí nelze nesouhlasit, v politice jde ovšem trochu stranou. Veřejnost má na něj svým způsobem nárok: jde o politikovu případnou vydíratelnost, tají-li něco, tak i o jeho transparentní vztahy, a tedy vyloučení střetů zájmů.
A i v Česku jsou politici, o nichž se „to“ ví, jen se to kvůli respektu k jejich soukromí nepíše. K dispozici jsou také méně důvěryhodné drby o tom, který z politiků maskuje svou gay orientaci za „stále blonďatější přítelkyně“.
Asi je potřeba počkat na politika, který bude chtít na své menšinové orientaci, nebo spíš na své upřímnosti v téhle otázce, nahrát politické body. Ministr Slamečka je přece jen spíš úředník než politik, který by si potřeboval naklonit veřejnost.
Na teoretické úrovni se za gaye i lesbičky v politice bije pravice i levice. „Naše politika k této minoritě otevřená a přátelská, a kdybychom měli na kandidátkách takové lidi, nechovali bychom se k nim jinak. Žádná segregace nepřipadá v úvahu,“ říká volební manažer ČSSD Jaroslav Tvrdík. Stejný hlas zní i zprava. „ODS je konzervativněliberální strana. Pokud by se rozhodl některý z politiků zveřejnit svoje soukromí, strana by to respektovala a nabídla by svou pomoc tak, aby nedošlo ke zneužití takového kroku,“ tvrdí mluvčí strany Martin Kupka. To je ovšem čirá teorie. Nikomu z místních politiků se do otevřeného přiznání příslušnosti k menšinové orientaci nechce. I když jak potvrzují průzkumy veřejného mínění, v tolerantním Česku se nemají čeho bát.
Potvrdit by to mohl bývalý senátor Václav Fischer, jemuž chtěl anonymní konkurent v roce 1999 osolit kandidaturu do Senátu tím, že zaplatil billboardy s heslem „Homosexuál v Senátu? Proč ne. Volte Václava Fischera“. Veřejnost se vůči takovému útoky tehdy otočila zády, vsadila na Fischerovy zkušenosti bez přívlastků – a ten vyhrál hned první kolo voleb s více než sedmdesáti procenty hlasů. A to proti němu stála silná dvojka 90. let – osobitá herecká celebrita Jiřina Jirásková a „havlovský“ intelektuál, nedávno zesnulý bývalý hradní kancléř Ivan Medek.
***
Není třeba se odhalovat. A stejně tak není důstojné se skrývat.
čESKá TolErANCE ? V Česku za poslední roky roste vstřícnost vůči lidem s homosexuální orientací. Zatímco v roce 1995 lidé v průzkumech přisuzovali české společnosti toleranci vůči této menšině ve 29 procentech, do loňska se počet postupně zvyšoval na padesát šest procent. ? Češi homosexuálům přejí srovnatelná práva, která si užívají muži a ženy v partnerském vztahu. Registrované partnerství gayům a lesbám neupírá 73 procent domorodců. ? Složitější je ale otázka adopcí. Homosexuálové by podle českých průzkumů spíš děti vychovávat neměli, jen 27 procent místních by bylo pro, aby se starali o opuštěné děti. ? Sociologové upozorňují na to, že jsou Češi vůči homosexuálům snášenliví, hlavně pokud s nimi nejsou přímo konfrontováni. Dvacet sedm procent Čechů by raději nemělo za sousedy homosexuály, hůře – i když s výrazným odstupem – dopadli jen drogově závislí, lidé s kriminální minulostí, alkoholici a psychicky nemocní lidé.
„Gay komunita“ a „gay pride“? Prý jen stereotyp.
