Ohleduplně a bez bahna V Glastonbury se za ta léta k hudbě přidal ještě důraz na ekologicky šetrný přístup k okolnímu prostředí, který lapidárně vystihuje na festivalu všudypřítomné heslo Leave no trace (nezanechávejte po sobě žádnou stopu). Část výdělku se navíc věnuje nonprofitovým organizacím, jejichž členové se na oplátku podílejí na organizaci festivalu.
Ještě jedna věc patří už téměř neodmyslitelně k pověsti festivalu -všudypřítomné bláto. Letos se však slunečné počasí, které ve čtvrtek do areálu přilákalo rekordních 90 tisíc lidí, pokazilo jen v pátek dopoledne, a holínky tak mohly zůstat odložené ve stanech, které o víkendu poskytly přístřešek téměř 140 tisícům návštěvníků.
Na čtvrteční oficiální zahájení, které svým prvním festivalovým vystoupením obstarali britští Maximo Park, se dostavilo tolik diváků, že pořadatelé museli okolí Queen’s Head Stage uzavřít. Jejich druhé, sobotní vystoupení pak patřilo - na rozdíl od v té době na Pyramid Stage vystupujících sebestředných a hymnicky velikášských Kasabian - k velkým sobotním překvapením. Frontman Paul Smith byl sice trochu mimo a propotil dokonce i kalhoty, ale v závěrečné Apply Some Pressure, která skončila nehranou katarzí v podobě destrukce nástrojů, nenechal nikoho na pochybách, že v „Glasto“ odehráli svůj životní koncert.
Ostrý start si však festival odbyl až v pátek dopoledne na Pyramid Stage vystoupením newyorské písničkářky s ruskými kořeny Reginy Spektor, která svým energickým a lehce afektovaným projevem poprvé roztančila glastonburské publikum. To s ní odzpívalo většinu písní včetně patrně nejlepší Fidelity. Jen o chvíli později si na Other Stage získala diváky svým suverénním výkonem potemnělá indie formace White Lies.
K vrcholům prvního dne ale bezesporu patřilo vystoupení Mikea Skinnera alias The Streets, který diváky překvapil skvěle zaranžovaným hitem Billie Jean den předtím tragicky zesnulého „krále popu“ Michaela Jacksona. Naprostou extázi pak posluchačům přinesla hlavně dvě noční vystoupení: londýnských Bloc Party a - podle Michaela Eavise absolutního vrcholu festivalu - nestárnoucího Neila Younga.
Generační hranice neexistují V sobotu na sebe výrazněji upozornil enfant terrible britské rockové scény Pete Doherty, jemuž dav ale nejvíce aplaudoval za vypůjčený hit Psycho Killer z repertoáru Talking Heads. A kdo oželel Jarvise Cockera a zašel se podívat na festivalový debut zpočátku trochu „ramenatého“ Bruce Springsteena, byl nakonec stržen energií, s kterou své dvouapůlhodinové vystoupení odehrál. V neděli se uzavíralo ve velkém stylu. Nejdříve na Other Stage vystoupili populární Yeah Yeah Yeahs, zatímco na „Pyramidě“ kraloval testosteronový Tom Jones. Tomu se před pódiem sešlo publikum potírající jakékoli generační hranice. Po nich roztančili publikum další veteráni, průkopníci stylu ska v Británii - Madness. Následně pak všechny zmrazil Nick Cave, jehož skvělé ponuré vystoupení patřilo rovněž k velkým momentům festivalu. O závěrečný zážitek se nakonec postarali znovuobživlí britpopoví Blur a setkali se s takovým ohlasem, že frontman Damon Albarn jen těžko skrýval své dojetí.
A headlineři na jubilejní 40. ročník? Snad Rolling Stones, ne?...
HODNOCENÍ LN ***** Glastonbury, Velká Británie
25. - 28. 6. 2009
***
Za jednu libru a mléko zdarma
Třiasedmdesátiletý Michael Eavis začal festival na pozemcích své farmy pořádat v roce 1970. Tehdy stál lístek jednu libru a účastníci měli ještě mléko zadarmo. Dnes Glastonbury platí za nekorunovaného krále mezi světovými festivaly, a organizátorskou štafetu po Eavisovi postupně přebírá jeho devětadvacetiletá dcera Emily. Fascinující rok po roce zůstává fakt, že vstupenky (které letos stály 175 liber) jsou vždy vyprodány dříve, než pořadatelé zveřejní kompletní seznam vystupujících. I letos se jich tak prodalo všech 137 tisíc. Poté co byl loni hlavní hvězdou americký raper Jay-Z, což vyvolalo nevoli tradicionalistů, se letos dramaturgie vrátila hlavně ke kořenům; velký úspěch kromě Neila Younga slavil i veterán Tom Jones.
