Muž se celým svým dlouhým trupem naklání nad pracovním stolem a zaujatě hledí na desku s výkresem. Popel z cigarety mu možná za chvíli spadne na zem, ale to je to poslední, co toho muže zajímá. Je zcela ponořen do svého světa, jehož vyjádřením je ta abstraktní skrumáž čar, linií a ploch na černé desce.
Tomu muži jde o život, pokud se aktivní grafika nepovede, pokud nebude dostatečně „explozionalistická“, pokud v ní nebude obtisknut osud, pak i život ztratí svoji cenu. Pak snad se pověsit na kliku a čekat, jestli vás včas někdo z ní sundá. Už brzy, 5. prosince 1968, to nevyjde. Vlastně vyjde. Tahle podoba Vladimíra Boudníka zůstala zakotvená do českého mýtu o umělci, do mýtu bezmála kristovského, neboť umělec se obětuje, trpí, šílí, vydává se všemu na doraz a definitivně.
Centrální postavou této legendy, jejímž evangelistou byl Bohumil Hrabal, je umělec umazaný životem, skutečný dělník i dělník v přeneseném slova smyslu; napůl šílenec, zmítající se v extatické křeči roně své semeno na kyselinou rozrušenou desku, napůl světec, který chce spasit svět krásou, kterou však ostatní považují za zmetek.
Ale tady, na fotografii Ladislava Michálka, vidíme muže, na kterém není nic maniakálního. Z toho výjevu dýchá klid a soustředěnost.
Představuju si spíš tu scénu, že fotograf zašel za přítelem, kterého léta zná, do ateliéru, chvíli se bavili, třeba o svých známých, co doktor Hrabala a že Bondy snad bude učit na škole a že někde slyšeli, že se má prý v jejich Libni bourat, ale to ještě nespěchá. A pak Boudník řekl – počkejte, já Vám, Ladislave, něco ukážu. A vytáhl z lisu tu grafiku a pak se zarazil a na chvíli se zamyslel, A tehdy ho fotograf zvěčnil pro dějiny i legendu.
