Vánoce mají prý být svátky klidu, ale ve skutečnosti jsou, pokud jde o rodinné vztahy, něco jako živelní pohroma převracející normální stav ve stav válečný. Vždycky jsem to považovala za trapnou rodinnou úchylku a pak jsem zjistila, že se v tuto dobu hádají všichni, někdo méně, někdo více. Kolizní situace se rodí zpravidla náhle, ale za ty tři dny musí nutně aspoň jedna přijít. Jako když otec dopoledne na Štědrý den odkvačil do vinárny, aby k večeři přitáhl podroušeného kamaráda, malíře X. Hned ve dveřích nám všem vysvětlil, že Vánoce jsou svátky křesťanské lásky a tu že máme právě nyní projevit, jelikož Mistra opustila jeho mladá ženuška a je sám. Inu, o dva roky předtím Mistr opustil svou starou hodnou manželku a teď to spravedlivě dostal zpátky. Ovšem muži to cítí jinak. A tak jsme se snažili. Když mu ale asi třikrát padla hlava do rybí polévky a v koupelně rozšlápnul secesní nerez kouli, dusno se dalo krájet. Rozbalování dárků Mistr prospal, nechutně chrápaje a popotahuje. Při odchodu v chodbě brečlavě lamentoval nad svým osudem, upadl a strhnul závěs, a to přestala držet dekorum i babička.
Vzpomínám na ty krásné Vánoce, kdy nám třikrát spadl dvoumetrový strom, který matka nechtěla, ale otec a já ano, a všechny památné ozdoby vzaly za své. A hned bylo proč se hádat. Nebo když opět nezodpovědný otec přinesl domů ve spreji vánoční sníh, který se stříkal na stromeček. Hned jsem se po něm nadšeně sápala a také si stříkla. Do oka. Štědrý večer na oční klinice byl nezapomenutelný, zvlášť když tam rodiče po sobě sykali a já brečela, což bylo dobře, jelikož jsem si to svinstvo dílem z oka vyplavila sama. A ten výborný nápad pustit kapra do vody na náplavce u Mánesa. Jelikož předtím pršelo, dlažba namrzla a otec uklouzl. Nejdřív letěla do vody taška i s kaprem, pak sebou plácl on sám mezi vyděšené labutě. Než jsme doběhli domů, oděv na něm zmrznul a zbytek svátků jej matka s babičkou pozorovaly, jestli už má zápal plic, což ho dohánělo k zuřivosti.
Když jsem se vdala, objevil se nový zdroj neklidu, a to sice spory, u koho budeme na Štědrý večer. Babička, která mívala na Vánoce u stolu i dvacet lidí, byla toho názoru, že celá rodina má být o svátcích pohromadě (zřejmě aby se mohla kvalitněji zhádat), zahajovala své citové vydírání slovy: aspoň letos, vždyť tady příští rok už nebudu. Byla, zaplaťpánbu, až skoro do stovky, ale to už jsme touhu po vlastní štědrovečerní večeři dávno vzdali a zase seděli v lůně rodiny. A protože jsme trochu zmoudřeli, byli jsme za to rádi. Co bych za to dnes dala, kdyby se to všechno vrátilo. Bez rodičů, dědečků, babiček a tetiček, strýčků a šťavnatých hádek, zlobivých dětí, psů hystericky zvracejících darovanou kost a výkřiků o zkažených Vánocích jsou totiž tyhle svátky na draka, klid a mír je totiž příšerná nuda. Takže se o Vánocích klidně hádejte jako koně a nestyďte se za to. Vypustíte zlou páru a nedostanete žádnou chorobu.
O autorovi| Jana Machalická, redaktorka LN
