Je to český román, ale česky bych ho nikdy takhle nenapsal, říká spisovatel Jan Faktor o své knize, jejíž název vyvolává okamžitou touhu začít ji číst: Jiříkovy starosti o minulost aneb Pod záštitou svatého Bimbama se zvonícími varlaty.
V Německu, v zemi, kde panuje silná konkurence, srovnatelná snad jen s anglofonními zeměmi a Francií, se Faktorova kniha na podzim dostala mezi tři finalisty tamní „Litery“: německé knižní ceny. Vybrána byla nakonec kniha jiná, ale to už se Jan Faktor stal pomalu hvězdou německé prózy. Jeho román je robustní, rabelaisovskou „chutí vyprávět“ prodchnutou kronikou jedné pražské rodiny, se kterou si skrz naskrz pohrály dějiny.
Jan Faktor přijíždí svou zatím jen v němčině dostupnou knihu představit do své původní vlasti: dnes od pěti hodin vMoravské zemské knihovně v Brně, zítra od sedmi večer v Goethe Institutu v Praze na Masarykově nábřeží.
* LN Ve svém románu vyprávíte o citovém, intelektuálním a – dalo by se říct v neposlední řadě – sexuálním zrání vypravěče, který vyrůstal ve velmi specifické rodině v 50., 60. a 70. letech v Praze. Především se musím zeptat, jaké to mládí bylo?
Tehdejší realitu jsem naivně akceptoval, líbila se mi, jaká byla. Takže na tu předokupační dobu mám vlastně jen dobré vzpomínky. Perzekuci jsem ve svém okolí přímo nezažil. I když jsem samozřejmě věděl, co se u nás v padesátých letech dělo. Jeden z nejlepších přátel naší rodiny byl deset let v kriminále, moc o tom nemluvil. Matka byla do roku 1969 ve straně.
* LN Naivní otázka: do jaké míry je vaše vyprávění autobiografické? Nebude se nějaká tetička zlobit?
Problémy bych býval měl v době, kdy jsem ten román začal psát. Teď už nikdo z těch, kteří by se mohli poznat, nežije. Až na jednu výjimku. Ta osoba je v knížce ale tak pozměněná, že se dokázala nepoznat.
* LNA dále: co na tom může německé čtenáře (kritici jsou také čtenáři) zajímat tak, že vás nominují na německou knižní cenu, de facto nejdůležitější cenu v Německu?
Mám se chválit? Praha, Česko, pražská německá kultura, takzvané pražské jaro – to tu lidi dost zajímá. Jen díky tomu a třeba ještě kvůli srandě nebo sexu by to ale asi nefungovalo. Některé kapitoly jsou takové menší exploze – prostě z přetlaku historek. Třicet let jsem prózu nepsal, takže ta knížka je vlastně hutný koncentrát. Snad je to z ní cítit.
* LN Váš román má v němčině 640 stránek... Splňuje tím poněkud představu, jak vypadá typický německý román: je hodně tlustý. Čím to je, že německé romány jsou tak objemné?
Rád bych to trochu zkorigoval – moje Jiříkovy starosti jsou skrz naskrz česká knížka, i když je napsaná německy. Když jsem Jiříka před pětadvaceti lety začal psát, psal jsem ho česky. Do dnešní verze jsem některé ty prastaré věty nenápadně podstrčil. K otázce – tolik tlustých knížek tu snad ani nevychází, výjimkou je samozřejmě Věž od Uweho Tellkampa. Já při psaní celou dobu vlastně ignoroval, jak mi to narůstá. Signální výtisk mě samotného dost vylekal.
* LN Neušetřil byste si práci, kdybyste ho napsal česky? Nebyl by pak kratší?
Česky už psát nemůžu, moje čeština je jakási konzerva ze sedmdesátých let. O moc kratší by ten román v češtině ale možná nebyl. Překládal jsem zrovna něco ze začátečních kapitol a rozjel jsem se tak, že mi ten text při rozpracovávání detailů spíš bobtnal. Čeština potřebuje mnohem víc konkrétností a hmatatelných popisů. Němčina zvládá i přesná líčení jaksi abstraktněji – sice elegantně, ve srovnání s češtinou ale dost suše.
* LN Myslíte si, že český román má jiný osud než německý? Kolik je v Německu vlastně spisovatelů. Jak by se vám žilo jako spisovateli v Čechách?
Představit si to dost dobře nemůžu. Ale vlastně toho dost nevím ani o situaci tady. Sedím doma, pracuju, a co vědět nemusím, vědět nechci. I z časových důvodů. Já tu měl prostě často štěstí – se stipendii, cenami atd. A když jsem nic nevydělával, udržovala mě nad vodou manželka a její rodiče. Prostě ve mě věřili.
* LN Vaše němčina určitě do sebe natáhla cosi z češtiny. V čem se vás léta prožitá v Čechách a váš mateřský jazyk drží nejvíce.
Já se vždycky snažil psát jinak než všichni ostatní. Už kdysi v Praze. Tady jsem pak experimentoval zase úplně jinak než moji kamarádi. Ale k té otázce: spíš než moje „hezké dětství v krásné čtvrti“ mě na Prahu váže nenávist k prolhanosti z doby normalizace.
* LN Pikantní jsou scény, v nichž groteskně a dosti obnaženě píšete o věcech spojených s genitáliemi, s jejich účelem, růstem, projevy. I když prudérních čtenářů už je pomálu, tak přece jen jisté riziko tu je. Je v němčině mužský genitál spíše téma legrační, nebo vážné?
Poslední bašty studu padly s románem Vlhké sliznice paní Rocheové. Od té doby se tu v literatuře vlastně smí všechno. Ale já samozřejmě vždycky rád provokoval.
* LN Cítíte se součástí nějaké literární tradice? Grass, nebo Hrabal?
Hrabal pro mě byl dlouho neuvěřitelně důležitý. A pak samozřejmě nejrůznější Američani, v Praze jsem dlouho uměl líp anglicky než německy. Próza mě tady v Německu ze začátku moc nezajímala, četl jsem spíš dadaisty, konkrétní poezii, Ernsta Jandla. A nejrůznější propašované knížky ze Západu. O politice, výchově dětí, estetice.
* LN Stýská se vám někdy po Praze, kterou znáte z vašeho mládí? Kde to máte v Praze vlastně nejraději.
Praha se už v 60. letech rozpadala. Vím to ale jen díky Dürrenmattovi, který se o tom kdesi kdysi zmínil. Já jsem v Praze vždycky šťastnej, a vlastně všude. Manželka má občas dojem, že tam nejsem úplně normální. Vidím v jednom kuse věci, které jsem dřív nevnímal. Ale jsem tam přesto cizinec – s českým občanstvím. Já jsem ale z Prahy odešel za ženou, ne určitě kvůli NDR. Útěk to tedy nebyl. Jen částečně – vzdálil jsem se tím naštěstí od rodiny, od matky. V Praze bych tenhle román asi nikdy nenapsal.
* LN Do Německa jste odešel v roce 1978. Kdy jste si uvědomil, že jste německý spisovatel?
Němčinu jsem objevil především díky experimentování se slovníky a při demolování cizích textů. Němčina mi v tomhle vyšla vstříc, v češtině různé lexikální konstrukce nejsou vůbec možné. Přesto jsem český spisovatel – a programátor. Na plno těch jazykových operací Němci sami nepřišli. Já jsem tu například jako první pracoval s retrográdním slovníkem – a ten vyšel jen v Enderácku. Šťastná náhoda.
* LNA stýská se vám někdy po Berlíně z dřívějška? Kde to máte v Berlíně nejraději?
Je to jako s dřívější Prahou. Východní Berlín snad bylo nejošklivější evropské velkoměsto – na tu dobu mám ale přesto jen dobré vzpomínky. A nejen proto, že mě už vždycky různé hnusárny a estetické hrůzy přitahovaly – s odstupem samozřejmě. A já v Berlíně tenkrát skoro naráz našel víc kamarádů než v Praze, poznal spoustu nadaných lidí. Berlín mám dneska nejraději tam, kde dělá dojem vesnice.
***
PROFIL Jan Faktor
Narodil se Praze, zde s přestávkami vystudoval, pracoval jako programátor a prožil tu mladá léta. V roce 1978 odešel za svou budoucí ženou do východního Berlína, kde se poté, co začal psát německy, zapojil do neoficiálních literárních kruhů, tzv. Prenzalauerberské scény (na snímku s přáteli z východoberlínského literárního undergroundu). Své literární texty píše německy. První výbor jeho experimentálních textů z období před pádem Berlínské zdi vyšel v roce 1989 pod názvem Georgs Versuche an einem Gedicht und andere positive Texte aus dem Dichtergarten des Grauens. Se svou ženou Annette Simon vydal v roce 2000 sborník esejů Fremd im eigenen Land?. V Německu Jan Faktor zaujal již svým prvním románem Schornstein, který vyšel v roce 2006 a za nějž získal literární Cenu Alfreda Döblina.
