Sáblíková vyrostla v obyčejném panelovém domě blízko centra Žďáru nad Sázavou. Chodila na obyčejnou základní školu. Přesto se z teprve dvaadvacetileté dívky stala geniální rychlobruslařka. „Věděla, co chce, a šla si za tím,“ říká její bývalý basketbalový trenér Miroslav Friedl. Ve Žďáru na ni vzpomínají jako na skromnou dívku a tvrdou dříčku. „Byla jedna z mála, kdo to na tréninku neflinkal,“ vzpomíná Friedl. „Na hřišti byla schopná umřít, nerada prohrávala,“ dodává. „Nikdy si nestěžovala, ničím se nedala zastavit.“
Na její posedlost sportem vzpomíná i její třídní učitelka Dagmar Myslivcová. „Sportu byla oddaná, měla neskutečné cíle už tenkrát,“ říká. S ostatními dětmi ze školy moc času netrávila, veškeré volné chvíle dávala sportu. A vyplatilo se to.
Žďár žije svou legendou. Jaroslav Ptáček, ředitel 4. ZŠ, kam Sáblíková chodila, vyhlašuje její úspěchy rozhlasem. Ve škole vznikla nástěnka slávy věnovaná rychlobruslařce. Podobnou nástěnku vyrobili pro svou hvězdu i obyvatelé domu, kde žije matka a bratr Sáblíkové.
Než se odstěhovala do Velkého Oseku, chodili se místní na její tréninky na Pilské nádrži dívat jako na představení. Žďár nad Sázavou má zkrátka svou hvězdu, o niž s pýchou pečuje. „Hip, hip, hurá, naše žákyně!“ znělo 4. základní školou, když se zrodila legenda.
