V Německu se odehrála v posledních desíti dnech třetí Hitlerova revoluce po revoluci lednové roku 1933 a červencové 1934 – takové je anglické resumé posledních událostí v Říši.
Situace byla vážnější než zahraniční pozorovatelé tušili. Německo stálo před vojenským převratem. Rozpor mezi politickými názory armády a strany byl takový, že jen drastické kroky byly s to udržet nadvládu strany. Údobí nejistoty však není skončeno dnešním vítězstvím nacistů. Armáda zůstává ve svých nejvyšších místech zahořklá a její pověst utrpěla neméně než pověst sovětské armády po odstranění Tuchačevského. I když se ukáží zprávy o revoltujících plucích v Bavorsku nesprávnými, zůstane na nejvyšších místech německé armády mnoho nespokojenosti. Mnoho důstojníků je prý v domácím vězení a očekává se pro příští týdny mnoho disciplinárních řízení proti jiným z nich.
Význam německé armády, v níž dojde k mnoha překotným jmenováním, bude oslaben a pověst o jednolitosti německého státu, kterou nacisté šířili, je tatam. Tak vypadá úsudek dnešních londýnských listů. Generálové odešli, ale jejich politika zvítězila. Vojáci se dostávají do nově zřízené tajné rady, kde budou mít přímý vliv na zahraniční politiku. Vojáci se dostávají do nově organizovaného hospodářského ministerstva, kde vojenské úvahy budou rozhodovat ještě o hospodářské politice.
Podle úsudku anglického zahraničního úřadu, pokud vůbec koncem týdne něco pronikne na veřejnost, byla tato koordinace vojenského vedení a politického vedení v Německu očekávána. Tento další krok, vedoucí k úplnému ztotožnění strany a státu, byl podle zdejších informací již dávno připravován. Organisace německé armády byla ve srovnání s dnešní organisací armád francouzské a anglické zastaralá. Nová funkce generála Keitele je přesně vymezená podle pravomocí generála Gamelina v Francii, nová organisace národní obrany je ve svém uspořádání i ve svých cílech přesným napodobením „výboru říšské obrany Velké Británie“.
Také nový úřad ministra Neuratha jako diplomatického tajného rady je řesně vymezen podle úřadu sira Roberta Vansitartta. Také Hitlerovo postavení není docela nové, neboť Hitler sám byl už dříve vrchním velitelem všech složek armády a všichni vojáci, námořníci i letci přísahali věrnost jemu. Největší radikály své strany, Himmlera, šéfa tajné policie, a dra Leye, šéfa pracovní fronty, Hitler do vlády nevzal, ačkoli o to usilovali. Také velký radikál Goebbels vyšel z celé rozsáhlé reformy vlády, armády, zahraniční i hospodářské politiky kupodivu jen s hubenou odměnou členství v tajné radě, a Göring se nestal ministrem vojenství, jak se očekávalo, neboť armáda byla proti němu a přála si pro to místo vojáka, jež má za sebou normální vojenský postup.
Z toho všeho se v Anglii soudí, že celé toto imposantní divadlo tohoto Hitlerova převratu je ve své podstatě spíše kompromisem mezi protichůdnými tendencemi, které na Hitlera dorážely.
