Praha hlavní nádraží, virvál a změť, hlášení odjezdů a příjezdů vlaků, nervózní štěkání do mobilů, loučení, stres před cestou, no, tak to má na nádraží asi být. Vida, knihkupectví! Do knihkupectví Palladium, jehož výlohami do nádražního světa vykukují obálky dobrých knih, vcházím jako do oázy.
Ale co to? Tady není klid a ticho, jak to v knihkupectvích bývá už od časů Gutenberga. Ne, zní tu hlášení, podobné těm ohlašujícím vlaky, jen se tu mluví o knihách. Mluví? Spíš žvaní. Stylem červená cibule v regále vlevo za dvacku. A navíc mi kdosi z amplionu vysvětluje, kde co leží v policích. Že tam jsou autoři srovnaní podle abecedy a podobně. A zdravá výživa, že je támhle a támhle klasika a kdesi cosi, vyslechnu též hlášení o trendy novinkách, uf.
Takže žádné listování v tichu a soustředění, či snad dokonce duchovní kontakt s velikány, možná i střelhbitá modlitba za šťastnou cestu, či báseň, kterou tu, takříkajíc, uložím do nitra, a co možnost nerušeně knihu potěžkat?
Uznat, že těch pár stovek opravdu neproliju hrdlem, nesměním v cosi efemérního, ne, že chci právě tuto knihu! To už chce trochu času, to je přece zcela vážná věc. Abych pak, nabit ušlechtilostí, postoupil ke kase k obřadu nabytí knihy. Tady to ale nejde. „Sexy hlas“ vyzývá k nákupu zahradnické literatury, DVD se slevou a hned: „Postupte dále k dětské literatuře…“ No, tak to teda ne!
Koukám, kde je prodavač, že ho popadnu pod krkem. Mladík ale odevzdaně vysvětluje, že ho stále stejné hlášení též nezměrně štve, ale že tu to mají v chodu už pěkných pár měsíců. A nikdo si zatím nestěžoval. Cože? Překřikujeme se, ani jeden nechápeme, proč knižní velkoprodejce Neoluxor, vlastnící jen v Praze sedm přepychových prodejen, považuje čtenáře knih za ty úplně nejhloupější z lidí. Kdepak, sami bez hlášení cestu k regálům nenaleznou!
Tohle je také dnešní Česko. Venkov sekaček a cirkulárek. Hospody, proměněné v televizní sály, obchodní řetězce a plovárny v uječené diskotéky a teď je ten mor i v knihkupectvích. Mažu z Palladia bez knihy, rovnou na peron, a už mě tam nikdy neuvidí.
O autorovi| Jáchym Topol, redaktor LN
