Už několik měsíců se objevují jména možných nástupců kardinála Miloslava Vlka, který stojí v čele arcidiecéze už osmnáct let. Obsazení pražského stolce poutalo pozornost vždy – a nezřídka o něj pražské vlády vedly s Vatikánem diplomatický spor. První hledání nastalo hned po vyhlášení československého státu. Říjen 1918 ukončil alianci trůnu a oltáře a významně oslabil katolické pozice. A pražský arcibiskup Paul de Huyn, který se netěšil příliš velkým sympatiím ani mezi duchovenstvem, v říjnu 1918 onemocněl španělskou chřipkou na vizitaci Chebska a po zprávách o převratu v Praze se už do svého sídla nevrátil. Za několik měsíců rezignoval i moravský metropolita Lev Skrbenský.
Svatý stolec chtěl stabilizovat zdejší církev – a zároveň musel brát v úvahu nově vzniklou politickou a národnostní situaci. Hlavně když to nebude aristokrat O nominacích rozhodovaly většinou zkušenosti s duchovní správou, Řím ale kladl důraz také na intelektuální rozhled.
Papež přikládal vyřešení otázky nového pražského arcibiskupa velký význam, protože liberálně naladění duchovní viděli v bezvládí šanci prosadit kandidáta z vlastních řad. Mezi zmiňovanými kandidáty byl například František Zapletal. Jeho jméno je dnes skoro zapomenuté, ale ve své době patřil k nejvlivnějším duchovním u nás. Studoval v Římě a stal se prvním vicerektorem české koleje Bohemicum, kde působili čeští i němečtí bohoslovci z Čech. Přátelil se s vysokými úředníky římské kurie, a dokonce i s dvěma papeži.
Z tohoto důvodu se jevil jako ideální kandidát.
V jeho neprospěch však hovořil nejen špatný zdravotní stav, ale také angažovanost proti vzniku německých biskupství v pohraničí na přelomu století (tyto skutečnosti vadily rakouské vládě také před rokem 1914 a znemožnily jeho jmenování biskupem i tehdy). Vážně se pak uvažovalo o strahovském opatovi Metoději Zaoralovi. Volba nakonec padla na Františka Kordače. To, že se misky vah přiklonily k jeho osobě, bylo podle zpráv vatikánského zástupce dáno třeba tím, že pocházel z prostých sociálních poměrů a českou veřejnost nedráždil aristokratickým původem.
Politické kruhy i velká část věřících skutečně přijala jeho jmenování s relativním uspokojením. Zejména se očekávalo, že dokáže zklidnit rozbouřené vody a zabránit chaosu uvnitř církve. Současně byl díky svému dlouhodobému úspěšnému působení v severních Čechách přijatelný pro německé katolíky. Proti jeho jmenování se však postavily české reformní duchovenské kruhy a v lednu 1920 rozpory vyvrcholily vznikem církve československé.
Na Moravě byla situace jednodušší. Nezpochybnitelné autoritě se zde těšil Antonín Cyril Stojan, velký propagátor cyrilometodějské tradice (jako kandidát byl však zmiňován i předseda lidovců Jan Šrámek). Nebylo tedy žádným překvapením, že v čele diecéze stanul on a po jeho předčasné smrti jeho nejbližší spolupracovník Leopold Prečan. Naopak problémy přetrvávaly v těch diecézích, kde zůstali němečtí biskupové, především v Litoměřicích, kde tamní biskup Gross kritizoval Masaryka i nové poměry a podporoval německé nacionály. Ke zklidnění situace přispělo až jmenování jeho českého spolupracovníka světícím biskupem.
Jak vyměnit maďarské biskupy Další biskupská jmenování se zadrhla na tom, že nunciatura v první půlce 20. let odmítala možnost československé vlády vyjadřovat se k navrhovaným kandidátům. Papežští diplomaté totiž deklarovali, že nástupnické státy nemají stejná práva jako Habsburkové, již mohli podle zvyklostí dotyčného nejprve „prokádrovat“ a pak teprve udělit souhlas se svěcením.
Československá vláda tak logicky vyžadovala, aby se mohla ke jmenování každého vyššího hodnostáře vyjádřit i s ohledem na jeho státní spolehlivost (komplikace v tomto směru panovaly zejména na Slovensku, kde vláda usilovala o co nejrychlejší výměnu maďarských biskupů, kteří byli vnímáni jako státu nepřátelský prvek). Otázky nominačního práva vyřešilo až uzavření modu vivendi, dohody mezi vládou a Vatikánem v roce 1928.
Velká série jmenování sídelních biskupů přišla v roce 1931. V lednu zemřel po dlouhé nemoci Josef Gross a československá vláda chtěla na toto místo dosadit českého kandidáta (hovořilo se o tehdejším rektorovi arcibiskupského semináře Ottovi Stanovském, u něhož pro vládu nebylo na překážku ani jeho působení v rodině Františka Ferdinanda d’Este). Tento záměr však narazil na tvrdý odpor sudetoněmeckých katolických organizací i politických stran. Do debaty bylo vtaženo i berlínské ministerstvo zahraničí a německý vyslanec ve Vatikánu přesvědčoval vysoké úředníky kurie, aby požadovali do diecéze biskupa německého původu, neboť jinak by byla porušena národnostní rovnováha na církevním poli. Biskupem se nakonec stal národnostně tolerantní Anton Weber. Když na protest rezignoval Kordač Mnohem závažnější dopad však měla tzv. Kordačova aféra, která propukla v létě roku 1931 v důsledku konfliktu nuncia Ciriaciho s českým metropolitou.
O vatikánském vyslanci se v kuloárech povídalo, že nebyl nadšen z Kordačova asketismu. Mnohem prozaičtějším důvodem vzájemných sporů však byly nunciovy požadavky, aby dosáhl většího vlivu na dění v arcidiecézi. Konkrétně chtěl více šířit ideje Katolické akce, vyhlášené papežem s úmyslem posílit účast laiků na církevním životě. Výsledkem sporů byla Kordačova rezignace, zdůvodněná nejprve zdravotními důvody, což však odvolaný arcibiskup při setkání s novináři popřel, a skandál byl na světě. Němečtí katolíci se přitom postavili za Kordače, zatímco české církevní kruhy až na výjimky zachovaly loajalitu Vatikánu.
Kordačovým nástupcem se stal Karel Kašpar, jenž patřil ke spolehlivým důvěrníkům Říma již po vzniku republiky. Na Kašparovi vatikánské kruhy oceňovaly, že hned po svém nástupu energicky prosazoval papežskou politiku v duchovním i společenském rámci. I to byl bezpochyby jeden z důvodů, proč se v roce 1935 stal Kašpar i prvním československým kardinálem. Vyjednávání s nacisty Za druhé světové války se kvůli úmrtím uprázdnilo hned několik stolců. Již v květnu 1940 zemřel českobudějovický biskup Šimon Bárta. Vatikán se tehdy rozhodl obsadit místo pražským světícím biskupem Antonínem Eltschknerem. Nacistické úřady souhlasily za předpokladu, že další jmenování budou podle jejich přání. Na to ale papež nepřistoupil.
Velký spor se rozhořel po smrti Karla Kašpara na jaře 1941, kdy z německé strany usilovali o úřad pražského arcibiskupa nacionálně exponovaní kněží, mimo jiné Franz Bobe, převor Řádu maltézských rytířů. Ten sloužil jako konfident gestapa a po válce skončil na popravišti. Vatikán řešení situace odkládal až do skončení války a diecéze provizorně vedli kapitulní vikáři.
Proč byl vybrán Beran Zdrženlivost v otázce obsazení biskupských míst oceňoval i prezident Beneš. Vztahy s Vatikánem však byly po druhé světové válce velmi komplikované, protože exilová vláda s nelibostí nesla fakt, že Svatý stolec diplomaticky uznával Slovenský štát a kontakty s londýnským exilem navázal až v době, kdy se Spojenci blížili k našim hranicím. Po válce byly sice vztahy obnoveny, ale na nižší úrovni, což ovlivnil i vzrůstající vliv Moskvy.
Vatikán se snažil vyjít vstříc československým požadavkům, do biskupských úřadů proto byly jmenovány zejména respektované osobnosti, zapojené do protinacistického odporu. Samozřejmě že největší pozornost se upírala jako tradičně k obsazení stolce sv. Vojtěcha v Praze. Mezi vážnými kandidáty se objevil například kanovník Otokar Švec, dlouhodobě blízký římským kruhům, strahovský opat Jarolímek nebo františkán Jan E. Urban. Volba však nakonec padla na Josefa Berana.
Vatikán při rozhodování vzal v úvahu jeho morální kredit jako vězně koncentračních táborů. Navíc se jako bývalý rektor semináře těšil pověsti talentovaného pedagoga a vychovatele, ale také člověka schopného účinně hájit církevní zájmy. K hrdinům rezistence patřil i biskup Trochta, jmenovaný do Litoměřic. Vedle nich se do biskupských míst dostali zastánci duchovní obnovy – v Českých Budějovicích Josef Hlouch a v Olomouci Josef Matocha.
Po únoru 1948 nastoupil režim, který byl církvi otevřeně nepřátelský, což dokumentovala i internace většiny českých biskupů. Komunistická moc navíc nechtěla žádné nové jmenování povolit. Změnu přinesla až nová východní politika Vatikánu po nástupu papeže Jana XXIII. v roce 1958. Otázka jmenování biskupů ovšem patřila k nejkontroverznějším, protože často sloužila režimu k mocenskému nátlaku. Studená válka a Pacem in terris První jednání mezi vládou a vatikánskými zástupci se uskutečnila až v roce 1963. Jejich hlavním tématem bylo řešení případu Josefa Berana. Ten se nakonec po jmenování kardinálem vzdal v roce 1965 úřadu pražského arcibiskupa, a tím se otevřela cesta k tomu, aby do metropole mohl přijít František Tomášek. Během pražského jara se do diecézí znovu vrátili biskupové, kteří byli předtím internováni nebo vězněni. Jednání o jejich návratu se však neúměrně vlekla. Nepodařilo se vyřešit otázku tajně vysvěcených biskupů z doby krátce po nástupu komunistické diktatury a jejich zapojení do pastorace (jako jediný z nich mohl krátce působit Kajetán Matoušek).
Normalizační vyjednávání pak probíhala mnoho let podle jednotného scénáře. Všechny kandidáty, akceptovatelné Vatikánem, smetli většinou komunističtí úředníci ze stolu a navrhovali duchovní, kteří se jevili jako loajální k socialistickému zřízení. Ke kompromisní dohodě došlo až v roce 1973. Tehdy byl po dlouhých jednáních jmenován Josef Vrana jako biskup do Olomouce, ale za předpokladu, že odejde z kolaborantské organizace Sdružení katolických duchovních – Pacem in terris (slib nedodržel, což vedení KSČ jistě potěšilo).
Zbývající česká biskupství spravovali kapitulní vikáři, vesměs „kladně angažovaní“; to v dobové rétorice znamenalo, že byli ochotní ve větší či menší míře spolupracovat s režimem. Rituály dalších jednání s Vatikánem se pak dlouhou dobu neměnily – obě strany deklarovaly ochotu k jednání, ale bez konkrétního výsledku. Situace v obsazení diecézí tak u nás byla při srovnání s komunistickými sousedy (Polskem, Maďarskem i NDR) nejhorší. Režim nejevil o řešení tohoto stavu žádný zájem, zvláště po nástupu Jana Pavla II., který si díky vlastním zkušenostem nedělal o komunismu žádné iluze. Než přišla svatá Anežka Jednání o biskupských jmenováních se dala do pohybu až na konci 80. let, kdy se již zásadně měnila společenská atmosféra a zčeřily se i stojaté vody církevní politiky.
Snahou režimních představitelů byla především eliminace Františka Tomáška, jenž se tehdy stal jasným symbolem protikomunistického odporu i pro širokou veřejnost. Katolické kruhy získávaly i větší sebevědomí: církev přišla s programem Desetiletí duchovní obnovy, petici za náboženskou svobodu podepsalo více než 600 000 lidí.
Doba kompromisních obchodů byla již naštěstí pryč a Vatikán odmítala dosazování zkompromitovaných funkcionářů. Kupodivu se však podařilo v Praze po patnácti letech, v červnu 1988, dosáhnout konečně svěcení pomocných biskupů, kteří splňovali především církevní, nikoli režimní požadavky (Jan Lebeda a Antonín Liška). Během oslav Tomáškových devadesátin v červnu 1989 se dohodly poslední podrobnosti kolem jmenování Josefa Koukla do Litoměřic a Františka Vaňáka do Olomouce. To už však bylo za dveřmi svatořečení Anežky Přemyslovny a vše, co po něm následovalo.
***
Když byl po dlouhých jednáních jmenován v roce 1973 Josef Vrana olomouckým biskupem, předpokládal se jeho odchod z kolaborantské organizace Pacem in terris. Vedení KSČ jistě potěšilo, že tento slib nedodržel.
O autorovi| Jaroslav Šebek, historik Autor (* 1970) pracuje v Historickém ústavu Akademie věd
