První skutečný plast - bakelit - představil Léon Hendrik Baekeland před 100 lety
Deset tisíc dolarů na ruku tomu, kdo vynalezne materiál pro umělé kulečníkové koule. Nabídka newyorských výrobců biliárů v polovině 19. století zněla logicky. Tágy se tehdy strkalo tak hojně, že začal být nedostatek slonoviny na koule.
Americký tiskař John Wyatt nelenil a připravil roku 1869 první široce použitelnou umělou hmotu. Koule z ní sice nebyla nic moc (fyzik by řekl, že dávala rázy příliš pružné), však také Wyatt odměnu nedostal, nicméně jeho celuloid se hodil pro jiné účely a vynálezce nepřišel zkrátka.
Po slonech přestali lidské chtivosti stačit i jistí subtropičtí červíci, kteří při pasení na fíkovnících produkují pryskyřici zvanou šelak. Z té se počátkem 20. století vyráběl tehdejší módní hit: gramofonové desky. Milovníci hudby pak vyvolali hlad po hmotě, která by nedostatkový šelak nahradila. Volání vyslyšel Léon Hendrik Baekeland.
Narodil se roku 1863 poblíž belgického Gentu. Brzy po skončení studií chemie vynalezl emulzi, která se dá vyvolat a ustálit ve vodě. Ovšem její výrobou přišel na mizinu (k získání potřebného dusičnanu stříbrného nakonec obětoval i hodinky).
Odešel tedy do Ameriky a tam (po obligátním počátečním nádeničení) vynalézá koncem 19. století fotografický papír zpracovatelný při umělém osvětlení. Místo očekávaných 50 tisíc za licenci dostal od Kodaku rovný milion. Dál už si mohl dovolit bádat na vlastní pěst.
„Vím o jedenácti možnostech, jak svůj vynález využít,“ prohlašuje 6. února 1909 na schůzi americké chemické společnosti. A hned ukazuje vypínač, dveřní a okenní kliky, skříňku telefonu se sluchátkem a nakonec i jídelní misku se slánkou. Po celuloidu a umělém hedvábí (které se vyrábějí z celulózy) a galalitu (tvrdém plastu z mléčné bílkoviny kaseinu, nazývaným též „mléčný kámen“) jde o umělou hmotu získanou pouze z umělých surovin, tedy první plně syntetickou (vyrábí se z fenolu a formaldehydu).
A ty vlastnosti! Nevede elektřinu, za tepla se dá pohodlně lisovat... Její tvrdost se odráží v názvu bakelit, vznikl spojením začátků autorova příjmení a řeckého názvu pro kámen (lithos).
Do roka zvýšil „Mr. Bakelit“ počet aplikací svého plastu z původních jedenácti na více než stovku. Šťastný vynálezce dožívá uprostřed početné rodiny v sídle s vlastní vinicí, která mu pomáhá snášet útrapy prohibice. Umírá v únoru 1944 v městě Beaconu ve státě New York.
Ale zpět - tato výroční vzpomínka je takříkajíc trojrozměrná.
Bakelit se dal použít na leccos, k čemu se však ani zbla nehodil, byla výroba vláken.
Přesně čtvrt století po představení bakelitu, v únoru 1934, zve americký chemik Wallace H. Carothers do laboratoře šéfy z chemické divize firmy DuPont a během chvilky před nimi vyrábí kilometry lesklých, bílých, velmi lehkých nitek vyznačujících se nehořlavostí, vysokou pevností, pružností a odolností k otěru.
V patentní přihlášce se materiál bude jmenovat Polymer 66, ale do světa se toto první plně syntetické vlákno rozletí pod obchodním názvem nylon. Ve velkém se začne vyrábět roku 1939, nylonové punčochy (v USA k dostání od května 1940) se stanou nejen vyhledávaným platidlem amerických vojáků za sex během druhé světové války, nýbrž i - díky, pane Škvorecký -symbolem nového věku.
V roce 1985 pak celosvětový objem produkce umělých hmot a vláken poprvé předčí objem vyrobeného železa a oceli.
