Ten velký paradox na koncertech U2 se mi jen tak neokouká: čtyři lidé na scéně dělají něco pro sto tisíc, kteří přišli a stojí okolo. Není pak každý song, každý akord, každé Bonovo gesto jako pod zvětšovacím sklem? Koncertní DVD z aktuálního turné 360° Tour ukazuje, jaký ráz chtějí Bono a spol. svým táborům lidu dát. Po třiceti letech už víme, co od U2 čekat hudebně: někdy jsou přesvědčivější a jindy méně, jednou jsou syroví a úsporní, jindy nechají proudit vodopád obrazů a zvuků ze satelitních televizí a etnických výsep civilizace.
Zdálo by se, že poslední album, natáčené v marockém Fezu a hudebně různorodé, povede k druhé, „bohaté“ variantě. Jenže U2 a jejich tým se rozhodli nabídnout kontrast k technologickému zázraku, kulatému pódiu umístěnému uprostřed (!) publika s projekcí na „nekonečný“ kruhový pás. Ten koncert je – pokud se to slovo dá ještě u show U2 použít – obyčejný. Což není odsudek, jen charakteristika. Žádné velké zvukové posily z digitálních pamětí, hudba stojí na těch čtyřech; říkáte si, že Larry Mullen a Adam Clayton (bicí a basa) by si zasloužili víc uznání a že The Edge s kytarami a klávesami toho odedře tolik, že by měl mít nejvyšší honorář.
A co víc: předchozí koncertní DVD bylo jako komponovaný pořad: tolik politických a agitačních vsuvek, živých i promítaných! Tady se cosi stane jen dvakrát. U2 jsou nuceni už dvacet let řešit, jak pořádat veřejná setkání pro statisíce lidí. Tentokrát se rozhodli spoléhat jen na svou hudbu: jako by chtěli otestovat, zda nedegenerovali po letech vší té diplomacie a Bonova lobbování. Je to v něčem čestné: podobná snaha zůstat při zemi jako Bonova frajerská gesta a antidušínská image egocentrika. A stejně, přes všechno obdivuhodné, může jít na posluchače z toho velkého koncertu melancholie. Snad z té průrvy mezi písněmi a politikou, krásou a pragmatičností, které k sobě Bono tolik let násilím ohýbá jako kovové skruže.
O autorovi| Pavel Klusák, hudební publicista
