V souvislosti s nedávným udělením Nobelovy ceny míru čínskému disidentovi Liou Siao-poovi mě napadlo, co o téhle zemi vlastně víme nebo chceme vědět. A co se tam děje a kam to směřuje. Ledacos mohly napovědět povzbudivé, byť opatrné signály, které vyslal účastník Fora 2000 politolog Fareed Zakaria v pondělním rozhovoru s Petrem Peškem pro tento list. Třeba jeho úvaha o tom, že tamní „režim chápe, že k nějakým změnám dojít musí“.
Koho zajímají reflexe nedávné čínské minulosti, může si rychle doplnit vzdělání. Letos se na zdejších pultech knihkupectví (za obvyklého mlčení recenzentů) objevily hned tři znamenité prózy, které se jí, byť z exilové vzdálenosti, znamenitým způsobem věnují.
Když nepočítám dětský zážitek z Opičího krále, kterého jsem si vymodlil pod stromeček a dlouho se opájel krásnými ilustracemi Zdeňka Sklenáře, nikdy potom jsem beletrii od čínského autora nečetl. Teprve Euromedia Group - Odeon mi otevřel oči, když před devíti lety v edici Světová knihovna (teď má stý svazek, blahopřeji, Jindřichu Jůzle!) vydal výborné Čekání na Lina, za které Cha Ťin získal Americkou národní knižní cenu. Samozřejmě není jediný, kdo utekl po masakru na Náměstí nebeského klidu do USA, ale každý si ten batůžek vzpomínek přerovnával jinak. Příběh ženatého lékaře, jenž se zamiluje do zdravotní sestry a musí čekat na rozvod sedmnáct let, se rozvíjí v kulisách tzv. kulturní revoluce a v dobové atmosféře strachu.
Víc natvrdo jdou Ubožáci, které v dubnu připravil Knižní klub a napsala Yiyun Li, další americká Číňanka. Děj musí nadchnout zejména aktéry Palachova týdne. Na jaře 1979 se v provinčním městečku najde pár stovek obyvatel, kteří veřejně vysloví protest proti politickému procesu, v němž dostala trest smrti mladá žena, bývalá fanatická revolucionářka a pozdější disidentka. Hádejte, jak to s nimi může dopadnout. Z úplně jiného soudku je skvělá satira Příživník, v níž díky Knize Zlín poznáváme spisovatelku Geling Yan, jež to vzala přes Ameriku na Tchaj-wan. Propuštěný dělník se omylem ocitne na tiskové konferenci, kde ho považují za novináře, a začne se živit přesně ve stylu legendární Holubovy letky vymetáním rautů, kde se navíc rozdávají „pozornosti za námahu“.
Konečně, vrcholný zážitek představuje pětisetstránková Hora duše sedmdesátiletého spisovatele Gao Xingjiana, který žije v Paříži a nejen za ni dostal v roce 2000 Nobelovu cenu. Academia ji vydala v mistrovském překladu Denise Molčanova. Zpověď běžence, který se pouští na desetiměsíční cestu, je jakoby takovým čínským Kerouacem. Spí leckde a s lecjakými ženami, sbírá lidové písně a kontrolují ho místní tajemníci. Poeticko-filozofujícím textem o hledání identity ke všemu za chroupání melounových semínek prolétávají úžasní démoni. Pakliže někdo považuje mé dnešní téma za nemístně únikové před nastávajícími volbami, rád mu ocituji jednu větu z Hory duše: „Ani nejsilnější z draků nepokoří místního vládce hadů.“ Nuže, buďme tedy u uren silnými draky a vymeťme místní provařené plazy!
