Minulou sobotu kolem deváté ráno, kdy většina lidí ještě vyspávala po probdělé páteční noci, se obchod H&M na vídeňské Kärntner Straße začal pomalu, ale jistě proměňovat v jedno z nejobleženějších míst ve Vídni. Kdybych nevěděl, co se bude během půl hodiny dít, vsadil bych se, že Vídeňané se rozhodli oslavit výročí naší revoluce vytvořením nejdelší fronty na banány, jakou kdy město spatřilo. Na Kärntner Straße se však očekával prodej něčeho úplně jiného než banánů. A nejen tam. Podobné fronty se v sobotu od 9.00 začaly tvořit i v dalších městech po celém světě včetně New Yorku, Londýna, Paříže... a Prahy. Objektem zájmu kupujících byl dostupný luxus v podobě limitované kolekce Jimmy Choo for H&M.
Pět měsíců příprav Když mi 17. června přistál v počítači mail informující o spolupráci švédského oděvního řetězce H&M s luxusní značkou Jimmy Choo, nemohl jsem uvěřit svým očím. Odhodil jsem kelímek s kávou, od které by mě za normálních okolností nedostali ani heverem, a okamžitě jsem začal telefonovat všem svým módychtivým přátelům. Taková událost se nestává každý den. Pocit, že si budete moci koupit boty, na které byste normálně museli šetřit půl roku, je opojný.
Karolína, Pavla i Karel přijali horkou novinku s podobným nadšením jako já. Když jsem však v zápalu šíření dobré zprávy zavolal své matce, setkal jsem se s nechápavým: „Co že budou prodávat v déemku? Proč by v drogerii prodávali boty? A od kdy si zrovna ty kupuješ boty od nějakého Číňana?“
Pochopil jsem, že na světě existují miliony lidí, kterým je jméno Jimmy Choo ukradené. Lidí, kteří nevýskají nadšením, když si Carrie Bradshaw ze Sexu ve městě pořídí nový pár střevíců, a už vůbec je nepřivádí v němý úžas, když sekretářka Andrea z filmu Ďábel nosí Pradu dostane svůj první pár lodiček se známým logem. Pro všechny ostatní je však Jimmy Choo pojem, který si zaslouží být v povědomí lidstva stejně jako třeba Coco Chanel či Christian Dior.
Přesně 26. srpna jsem získal fotografie celé kolekce a každý z nás čtyř si vytvořil přesný seznam toho, čím si za necelé tři měsíce doplní šatník. Šílenství okolo nové kolekce se šířilo rychleji než prasečí chřipka. Dokonce i má matka mi jednoho dne zavolala, jestli bych jí tedy nemohl ukázat, o co tady běží. H&Mpředvedla dokonalou marketingovou akci, díky níž po kolekci začali šílet snad všichni od kojenců až po důchodce. „Petře! Oni mi ty kozačky určitě vykoupí! Nedá se nějak zařídit, abych se k nim dostala přednostně?“ volala mi zoufalá Karolína. Karel se pro změnu dozvěděl, že na pánské kotníčkové boty vznikl jakýsi pořadník, na kterém není jeho jméno. Kolegyně v práci si čekání zkracovaly předčasným pojídáním adventního kalendáře a mně začalo připadat, že svět ovládla choomanie.
V předvečer Dne Choo mi volala naštvaná Karolína, která se sice dostala na exkluzivní předprodej do pražského Myslbeku, ale vysněné kozačky hledala v regálu marně. „Prý budou až ráno,“ křičela na mě do telefonu a pokračovala: „A navíc byly ty věci hrozně ušité. Z dálky to sice vypadalo dobře, ale všude se to kroutilo a lezly tomu nitě. Ty černé kotníčkové boty odstávaly od kotníků a uvnitř byly béžové, takže jsem vypadala jako strašidlo. Od Jimmyho Chooa už nikdy nic nechci!“
Druhý den ráno jsem telefonoval Pavle, která od devíti hodin čekala před pražským H&M v Myslbeku, abych zjistil, jak vypadá situace. Mě totiž práce zavedla do Vídně, a tak jsem se na nákupy vybraných kousků chystal tam. V Praze to vypadalo na drama: „U vchodu jsme dostali náramky s různými barvami podle toho, kdy jsme do fronty přišli. Dovnitř budou pouštět jen omezený počet lidí, naštěstí jsem ale mezi prvními. Co ty?“ Vídeň bojovala, Praha spala Já? Já jsem při pohledu na vídeňskou frontu své snažení vzdal a tajně doufal, že mé vysněné kousky pár hodin po otevření nevyprodají. Když jsem se vrátil z kavárny, naskytl se mi však neuvěřitelný pohled: ženy i muži všech velikostí a věků se rvali o šaty a krabice s botami s takovou vervou, že jsem okamžitě ztratil chuť se něčeho takového účastnit.
Vtom mi přišla esemeska od Pavly: „Mam je! Jsou nadherne! Uaaaaa!“ Aspoň někdo je spokojený, říkal jsem si a odebral se do sousední Zary. Byla poloprázdná a pořídil jsem si tam skvělou šálu, kterou v pražské Zaře vůbec nemají. Po procházce městem jsem se vracel stejnou cestou na nádraží, a když jsem se doH&M zašel podívat znovu, po kolekci Jimmy Choo nebyla ani památka. Ani jeden kousek tam nezbyl! Neuvěřitelné, říkal jsem si a vzpomněl jsem si na Karla, který v den předprodeje musel do práce a trpěl tím, že jeho vysněné boty bude nosit někdo jiný.
Dva dny nato jsem ho potkal – obutého v nových šedých kotníčkových Jimmy Choo. Na můj překvapený pohled odpověděl: „Představ si, byl jsem v H&M v pondělí večer, a ještě je měli! Chápeš to?“ Nechápal jsem.
Když jsem se ve středu ráno vrátil do Prahy, hned jsem volal do H&M, abych zjistil, jak hodnotí výsledky půlroční kampaně. Filip PietkiewichBednarek, jeden z manažerů H&M, mi prozradil, že „společnost je s výsledkem prodeje dámské i pánské kolekce Jimmy Choo v ČR i po celém světě nadmíru spokojená“. Zejména pak prý s prodejem bot, kabelek a doplňků, které se vyprodaly jako první.
Každý si tedy zřejmě přišel na své. A když jsem Karolíně oznámil, že dalším návrhářem, který bude s H&M spolupracovat, má být její oblíbená Sonia Rykiel, řekla, že prý dá háemku ještě jednu šanci.
***
Kdo je Jimmy Choo
Narodil se v Malajsii v roce 1961 a obuvnickému řemeslu se naučil od svého otce. K dokonalosti ho dovedl při studiu módní školy v Londýně, kterou dokončil v roce 1983.
Jeho kariéra začala nabírat obrátky v roce 1988, kdy se jeho ručně šité boty na zakázku objevily na osmi stranách britského Vogue. Tím, že nosí jeho boty, se tehdy chlubila i sama princezna Diana.
Od té doby se však leccos změnilo a značka Jimmy Choo už není tak exkluzivní jako před 20 lety. Tak trochu za to může Tamara Mellon, bývalá editorka Vogue, s níž Jimmy v roce 1996 spoluzaložil společnost Jimmy Choo Ltd. Cena jejich bot málokdy klesne pod deset tisíc korun.
