Spolek výtvarných umělců Mánes si v roce 1930 postavil budovu, nikdy ji neprodal ani nezadlužil, jen mu ji v roce 1956 komunisté sebrali. Kdo asi tak na ni má morální právo? Spolek, nebo bolševické sdružení, které bylo v době záboru Mánesu určeno jako jeho likvidátor, ale po roce 1990 se čile přetransformovalo? Když začaly restituce, usoudilo se, že spolky nemají nárok. Opět se konalo nedůsledně - vracelo se sokolům, ale už ne včelařům. A Spolek Mánes i jiní se s tím svezli. Nakonec všechno skončilo u soudu, který někdejší krádež stvrdil, inu není li politická vůle, hlavou zeď neprorazíš. Dnešní Nadaci českého výtvarného umění spadl do klína majetek v hodnotě desítek milionů. Ke svému komunistickému předchůdci se ale nezná, prý se nově ustavila. Ještě lepší je tvrzení, že předseda Mánesu Josef Fragner prý jeho majetek odevzdal rád a dobrovolně. Počátek 50. let, kdy stát spolek rozpustil, byla skutečná idyla a všichni přece dávali své majetky stejně dobrovolně jako husité v Táboře do kádí.
Výstavní činnost Mánesu je v posledních letech tristní, kdo zaplatí, vystavuje. Na tohle „rejžování“ si tedy čeští výtvarníci postavili vlastní budovu? Dvacet žijících členů Mánesu z let 1940-1956 v roce 1990 obnovilo jeho činnost a vstoupilo do jeho stanov. A také postupně zemřeli, aniž se dočkali satisfakce. Ti tedy musí rotovat v hrobě, ještě je v živé paměti Josef Liesler a jeho rozhořčení nad táhnoucím se soudním sporem a osočováním členů, kteří prý měli mlčet výměnou za posty v nově ustaveném komunistickém sdružení výtvarníků. Oprava, kterou Mánes jistě potřebuje, má tak hořkou příchuť, s tímhle „na hrbu“ skutečně nelze centrum umění plně rehabilitovat.
