Vídávám pána, který vybírá popelnice. Od běžného výběrčího odpadků se liší tím, že je pěkně a čistě oblečen a že těm, kdo plýtvají, neděkuje, ale sprostě nadává. „Rohlíky, jo? Hajzlové...“ pravil, když jsem ho dnes míjel. Měl pravdu, ty rohlíky byly ještě dobré, stačilo je trochu ofouknout, což udělal, zabalil do mikrotenového sáčku a uložil do zánovního sportovního batohu, který určitě před časem nějaký plýtvající kokot položil ke kontejneru, neb si nejspíš pořídil vodotěsnější a se solárním panelem vzadu. Vedle z kontejneru vytáhl rámeček na fotku, byl sice prasklý, ale trocha izolepy to jistě spraví. „Divný, žes nevyhodila i tu fotku, co byla uvnitř, svině...“ pronesl pán, který po letech praxe zjevně dokáže odhadnout i to, jakému pohlaví patřila ruka, která věcí opovrhla. Bylo včera, 17. listopadu, noviny byly celý týden plné úvah o tom, co dobrého a špatného nám přinesla dvacet let stará revoluce, ale nepamatuju se, že bych se někde dočetl, kolik odpadu. Přestože jsou mé matné vzpomínky na život v totalitním Československo zasypané odpadky (naše nejoblíbenější letní hřiště byla skládka, umístěná přímo na okraji chatové oblasti, dnes je tam velkolepá dráha na cyklokros), bylo ho tehdy jistě méně, muselo. V zemi, kde nebylo nic k dostání, jejíž obyvatelé nesměli dělat skoro nic, se volný čas trávil opravováním předmětů a usilovným přemýšlením o tom, k čemu by se daly ty staré nově použít. Byli jsme zemí dlouhověkých aut a transmutovaných předmětů (slavné skleníky zbudované z pětilitrových flašek od okurek dle návodu Přemka Podlahy stály v zahrádkářské kolonii hned tři), závěsy se přešívaly na potahy na křesla, potahy na křesla se měnily v potahy na autosedačky, potahy na autosedačky v hadry, které si otcové podkládali pod sebe, když lehávali pod auty. Pád předmětů do popelnic byl mnohem pozvolnější, někdy trval léta, věci nás opouštěly po molekulách. Vzpomínám si na obnošenou mikinu, z níž mi matka vyrobila novou tak, že ji otočila naruby, neboť uvnitř vypadala skoro jako flíska, a nad srdce vyšila jablíčko. Svetry se páraly a pletly se z nich nové, věci, jejichž další použití nebylo dosud jasné, se ukládaly a schraňovaly. Nic z toho však nebylo způsobeno nějakou romantickou chudobou, spíš lpěním na věcech a hlavně spoustou času, kterou člověk mohl strávit přemýšlením o tom, jak jim prodloužit život. Dnes tolika lidem stěží zbývá čas uvažovat, jak prodloužit ten svůj, takže na věci už není kdy, při sebemenším náznaku problému letí pryč z našeho života.
Mininotebook, na kterém píšu tohle Poslední slovo, stál jen pár tisícovek a mezerník už zase nefunguje, zdroj se zahřívá tak, že když jsem ho nedávno i s notebookem hodil do batohu, otiskl se do levného plastu krytu. Solární panel na batohu už taky přestal fungovat, iPod Touch má prasklé sklo a opravit ho by stálo skoro jako koupit nový, leda že by člověk jel na druhý konec města k někomu, kdo se vychloubá svýma zlatýma ručičkama, a nechal si ho od něj vyměnit. Všechno to poletí do popelnice, proč si marnit život obrážením servisů, vyžadováním záručních oprav. Bude to o to snazší, když si člověk může být jist, že ještě někdo někde zbyl, kdo má času a touhy nazbyt, aby zas dával věcem další život. I když mi pak bude nadávat do hovad.
***
Pondělí Neff Úterý Vaculík Středa Baldýnský Čtvrtek Rejžek Pátek Šustrová Sobota Klíma
