Před třemi lety polský umělec Zbigniew Libera hostoval na pražské Akademii výtvarných umění. Nadřazenou pozici profesora však potlačil a se svými studenty vytvořil „studio otevřené formy“.
Výsledky společné práce prezentuje výstava v pražské galerii Tranzitdisplay. Aktivity, které Libera se studenty v letech 2008 a 2009 před neustále běžící kamerou prováděl, jsou promítány na zdi galerie. Na monitorech rozmístěných před nimi běží velmi podobné obrazy, které ovšem vznikly v prostředí polského avantgardního umění z počátku 70. let. Na první pohled je patrné, že videa
Metoda otevřené formy nevytváří artefakty, ale vytváří situace v rámci spontánní kolektivní hry. Mezi základní východiska patří improvizovaná reakce
účastníků na dění v kolektivu. Výsledkem
se stávají vztahy.
na zdi se od těch v televizi liší, ale zároveň s nimi i souvisí. Dělí je časový odstup a spojuje společná koncepce. Je to koncepce otevřené formy, která má v polské historii umění svou důležitou roli. Sice se proměňuje, ale přesto si udržuje pozoruhodnou kontinuitu.
Jak rozvinout kreativitu Teorii otevřené formy vyslovil polský architekt Oskar Hansen v roce 1959. Soustředil se nejprve na kritiku moderní architektury, která nezpochybnitelně diktovala podobu domů, kde měli lidé bydlet. Podle Hansena se ale architekti neohlíželi na skutečné potřeby obyvatel a stavěli především pomníky sami sobě. Hansen navrhoval vyšší míru laické participace a vytváření živějšího a proměnlivého prostředí, stimulujícího své obyvatele.
Teorie otevřené formy se rozšířila i mimo oblast architektury. Sám Hansen užíval její principy při výuce na varšavské Akademii výtvarných umění. Ovlivnil zde řadu žáků, kteří jeho strategie dál rozvíjeli a naplňovali novým významem. Později je sami začali využívat při vlastní výuce, a tak tradice otevřené formy od původní Hansenovy avantgardní metodologie vplynula až do současného umění. Neovlivnila ani tak architekty, ale spíš umělce, kteří se zabývají performancemi a projekty postavenými na participaci diváků. Patří mezi ně hned několik nejvýznamnějších polských autorů současnosti, včetně Libery.
O principy otevřené formy se Libera začal zajímat jako žák uměleckého dua KwieKulik. Je podepsáno např. pod filmem nazvaným příznačně Otevřená forma, v jehož jedné scéně kamera staticky míří na tvář herečky, na níž se odehrávají různé „hry“. Jednotliví autoři filmu přistupují k herečce a na její tváři vytvoří vždy určitou situaci: ozdobí ji, pomalují atd. Tato „hra“ má jednoduchá pravidla: vyžaduje kolektiv, v němž každý reaguje při svém „tahu“ na ten předchozí a zároveň vytváří podmínky pro následující. Přesunuje tak teorii otevřené formy od architektury do filmu a zároveň jí připisuje společensky kritický potenciál, protože „použitá“ tvář herečky tehdy představovala dobovou konzumní ikonu.
Umění bez hmotného výsledku Film se stal přímou inspirací Libery, a tak na výstavě v Tranzitdisplay jsou za televizí, na které běží, promítány záběry Aktivit na hlavě, v nichž Libera se svými studenty zinscenoval stejnou hru. Výstava je komponována na základě podobných dvojic jako sekvence Otevřené formy z roku 1971 a Liberovy aktivity se studenty na stejné téma o 40 let později. Ukazuje se tak především kontinuita koncepce otevřené formy.
Její konkrétní podobu v Liberově ateliéru je asi zbytečné popisovat. Nevytváří žádné artefakty, ale konstruuje situace v rámci plynulé, spontánní hry. Mezi základní východiska patří improvizovaná reakce na dění v kolektivu (hra totiž nefunguje pro jednotlivce) a výsledkem se stává produkce vztahů a situací. Jestliže skrze taková „školení“ vyrostly důležité postavy současné polské umělecké scény, bude zajímavé sledovat, jak obdobné principy zafungují u nás.
Zbigniew Libera: Studio otevřené formy
Kurátor Lukasz Ronduda, Tranzitdisplay, Praha, do 27. 3.
***
Otevřená forma jako provokace
Zbigniew Libera se nejvíce proslavil stavebnicí Lego s motivem koncentračního tábora nebo přístrojem na prodloužení penisu. Metodou otevřené formy jsou v Polsku ovlivněni i další umělci.
Katarzyna Kozyra inscenovala představení Svěcení jara s nahými a obstarožními herci.
Pawel Althamer organizuje hry, při kterých zkoumá cizí města, jako kdyby stála na cizí planetě a on byl kosmonaut výzkumník.
Artur Zmijewski nechal čtyři skupiny lidí s různými hodnotami vytvořit vzájemně soutěžící týmy, jejichž zápolení se zvrhlo v anarchii a vzájemné napadání.
O autorovi| JAN WOLLNER, Autor je historik umění
