Dramaturg a ředitel Martin Brunner neloví pro program aktuální hvězdy: na to by jednak musel být festival bohatší, a potom -jazz je hudba zkušenosti, běh na dlouhou trať. Hradecký festival tak přiváží hráče, z nichž září jakási pevnost, dnes stejně jako před pěti či deseti lety. Saxofonista Marty Ehrlich patří ke scéně newyorského downtownu, která se s duchem doby nejsilněji potkala koncem osmdesátých a v devadesátých letech. Tehdy si od ní nahrávky a inspiraci bral široký hudební svět: fascinovaně sledoval dobrodruhy, kteří zbořili hranice a vyhlásili, že jazzový způsob společného jamování může nabírat na palubu hudební a společenské impulzy všeho druhu. Byl to velký, úlevný konec ostrakizace zbytku světa a také odmítnutí jazzové povýšenosti, což někteří jazzoví starověrci této scéně nikdy nezapomněli.
Někteří její členové jsou ulítle avantgardní, jiní koketují s popem, další připojili k čisté abstrakci hudby politické proklamace. Marty Ehrlich zůstal vždycky na jazzové straně hry. Zajímají ho možná pokračování dobrodružství formy, zvuku, komponování nikoli pro nástroje, ale s ohledem na konkrétní hráče a jejich silné stránky - tak, jak to koneckonců praktikoval už Duke Ellington ve svém orchestru. Ehrlich ovšem pořád něco zkouší: viz provokativně svérázné obsazení „hradeckého“ kvartetu Rites: saxofon -trubka - violoncello - bicí!
Slovo „nadžánrový“ počátkem tisíciletí devalvovalo, najednou bylo všude, včetně úst neumětelů. Newyorští postjazzmani s aurou desperátských rebelů John Zorn, Dave Douglas či právě Marty Ehrlich ustoupili z předních stran hudebních časopisů. Pracují dál, nenápadněji. Díky nim si jazz prodloužil život a sociálně se propojil s novými skupinami posluchačů. Osobně beru hradecký sobotní koncert Martyho Ehrlicha jako poctu tomuhle nedávnému příběhu.
O autorovi| PAVEL KLUSÁK, hudební publicista
