Debata o minulosti nového ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů otevřela jednu podstatnou otázku: kde leží hranice kolaborace s komunistickým režimem? Jiřímu Pernesovi je vytýkána účast na kurzech Večerní univerzity marxismu-leninismu a několik vět z knihy o Slavkovu, v nichž se kladně hodnotí únor 1948. Podle řady komentátorů to znamená, že byl bezpáteřním kariéristou a pro post ředitele ústavu, který má zkoumat minulý režim, se tím pádem nehodí.
Kdyby chtěla rada ústavu do jeho čela vybrat skutečně někoho úplně „čistého“, muselo by mu být buď pod třicet, nebo by musel žít do roku 1989 v jiné zemi. Kolik bychom jinak našli takových, kteří nebyli nikdy členy žádné organizace Národní fronty, počínaje Revolučním odborovým hnutím přes Pionýrskou organizaci a Socialistický svaz mládeže až třeba po Svaz filatelistů (ne, to není vtip, předsednictvo ÚV KSČ schvalovalo i vedení takovéto neškodné organizace)? Žije mezi námi někdo, kdo nikdy nezaplatil příspěvky na Fond solidarity, nikdy se neúčastnil žádného prvomájového průvodu, nikdy necvičil na spartakiádě? Můžeme jít ještě dále: nebyla kolaborací jakákoliv veřejná činnost, třeba vydávání knih, koncertování nebo hraní divadla? Vždyť přece všichni, kteří se na těchto aktivitách podíleli, byli nuceni souhlasit s cenzurou a navíc se podíleli na propagandě režimu tím, že stvrzovali jeho normálnost.
Dnešní mediální kádrování Jiřího Pernese je pozoruhodně selektivní. Jeho VUML vadí, ale zároveň nikdo neprotestuje proti tomu, že jeho předchůdce byl členem SSM, a dokonce členem jeho celoškolního výboru na fakultě žurnalistiky. Političtí vězni se ohrazují proti novému řediteli, ale že předsedkyně jejich konfederace působila v sedmdesátých letech na ministerstvu práce a sociálních věcí a byla členkou Svazu československosovětského přátelství, jim nevadí. (Sama tento fakt popírá, ale dokumenty publikované na iDNES.cz vypadají dost věrohodně.)
Byl bych poslední, kdo by Pavlu Žáčkovi jeho členství v SSM vyčítal. Sám jsem byl jeho členem také a nijak se za to nestydím. Moje činnost coby „kulturního referenta“ třídy spočívala v tom, že jsem spolužákům půjčoval libri prohibiti a trávil noci ve frontách na lístky do Ypsilonky a Divadla Na zábradlí. V roce 1989 navíc SSM svým razítkem pokryl vydávání de facto ilegálního školního časopisu, v němž jsem zahájil svou novinářskou dráhu.
Na mediálním kádrování Jiřího Pernese je možná nejostudnější úžasná povrchnost, s jakou je prováděno. Jeden by očekával, že si autoři silných odsudků nejprve zjistí, co to ona Večerní univerza marxismu-leninismu vlastně byla. Místo toho se dokola a většinou bez uvedení zdroje cituje jedna věta z české Wikipedie. Pod heslem, jež za jediný zdroj uvádí článek jakéhosi pana Ustohala ze Zpravodaje města Třebíče z roku 1986 (!), je zřetelná výstraha: „Tento článek je příliš stručný nebo neobsahuje důležité informace.“ Nevadí, hlavně že jsou tam fráze o „upevňování třídního vědomí posluchačů“, které se dají někomu vmést do tváře. Ve skutečnosti ovšem nebyl VUML ničím jiným než jedním z mnoha ideologických školení, kterým většina tehdejší populace procházela od kolébky do hrobu. Každý vysokoškolák nebo voják musel absolvovat podobné kurzy. Budeme je za to dnes skandalizovat?
***
Žije mezi námi někdo, kdo se nikdy neúčastnil žádného prvomájového průvodu nebo nikdy necvičil na spartakiádě?
O autorovi| Petr Zídek, redaktor Orientace
