Claus hrabě Schenk von Stauffenberg se narodil roku 1907 ve starobylé šlechtické rodině sídlící po staletí ve Švábsku. Clausův otec byl do sesazení v roce 1918 pobočníkem posledního würtenberského krále, asi typický německý šlechtic konzervativního založení. Matka aristokratka původem z rodu rakouského. Clausovi, stejně jako jeho sourozencům, se dostalo výborného vzdělání v nejlepší reakční tradici. Od mládí nepřicházela do úvahy jiná kariéra než vojenská, na niž byl Claus především po povahové stránce skvěle připraven, připustíme-li, že voják nemusí být jen zeleným mozkem. Což tedy Claus skutečně nebyl. Krom toho se skvěle oženil, samozřejmě s aristokratkou Ninou von Lerchenfeld. Paní von Stauffenbergová, se kterou měl pět dětí, přičemž poslední se narodilo po jeho smrti v koncentračním táboře, zemřela před pár lety jako národem ctěná vdova po hrdinovi, kterému se konečně dostalo uznání. Neboť bez ohledu na oprávněnost jeho činu, přece jen šlo o porušení přísahy, byť dané tyranovi. A přísaha, to se v Německu bere vážně.
Co je na Stauffenberovi zajímavé jaksi z kulturních dějin, je jeho vztah k poezii, přesněji řečeno k básníkovi Stefanu Georgeovi, což byla postava pro něj v pravém slova smyslu vůdcovská. Stefan George (1968 –1933) patří k těm literátům, u nichž je možná důležitější než samo dílo to, jak působili a co znamenali oni sami.
George se stylizoval do role titánského vůdce, zasvětitele a učitele, který v rámci své jaksi dějinotvorné úlohy připravuje své žáky na novou duchovní „novou tajnou vlast“, do níž vejdou jen ti nejsilnější, nejodhodlanější, nejvěrnější. Jeho vizí bylo Německo silné, rasově čisté a ušlechtilé, Německo udatných mužů a sličných dívek, kteří se semkli kolem vyhlíženého vůdce, nejlepšího a nejsilnějšího ze všech. Naopak podoba Německa jako kosmopolitního, demokratického (to slovo vůbec považoval za pohanu) státu, ve kterém jde každému jen o vlastní prospěch, se mu upřímně hnusila. Věru, bylo v tom snění o „tajném Německu“ mnoho z toho, s čím přišel nacismus a Hitler. Však také byl Georgem zprvu přivítán, byť ještě nejspíš stačil na pár měsíců poznat svůj omyl: během roku se celý stáhl do soukromí a nakonec odjel do Švýcarska, kde 4. prosince 1933 zemřel.
K nejhorlivějším posluchačům a uctívačům starého Mistra Georga náležel právě Claus – a jeho bratr Berthold, rovněž účastník spiknutí. Byť se za básníka jistě nepovažoval, složil několik básní v georgeovském stylu a představa vykoupeného, silného a bojovného Německa ho motivovala k činu a neopustila do posledních chvil. V provolání, které si připravil pro chvíli po úspěšném atentátu, napsal: „Chceme nový řád, který učiní ze všech Němců nositele státu, zaručí jim právo a spravedlnost, ale pohrdáme lží o rovnosti a ctíme přirozenou hierarchii.“ Stauffenberg nebyl ani trochu demokrat v dnešním slova smyslu a pravděpodobně byl i tím, čemu by se řeklo dnes rasista: při tažení proti Polsku se o Polácích vyjádřil jako o „podřadné sběři“. Nebyl antisemita, ale židovský osud jej pravděpodobně nezajímal. Byl zcela jistě nacionalista každým coulem a reakcionář do morku kostí. Ale zároveň fascinující a sympatický muž, možná „nadčlověk“, jak o něm snil Nietzche a George.
Guido Knopp tvrdí, že jeho slavný výkřik před popravčí četou nezněl „Ať žije svaté Německo“, což je obecně uváděno, ale „Ať žije tajné Německo!“ Tedy Německo z vizí Stefana Georgeho. Jak známo, Německo šlo po válce jinou cestou. Asi k jeho prospěchu.
